[kotrla.com] [seznam recenzí] [potápěč] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Pavel Kotrla: Poezie Ivana Wernische v průběhu šedesátých let


Počátek šedesátých let je v české literatuře spojen s nástupem silné generační vlny začínajících básníků. Mnozí z nich jsou již zapomenuti, ale jiné nelze přehlédnout. K těm druhým patří Ivan Wernisch.

Jeho autorská cesta započala sbírkou Kam letí nebe (Wernisch 1961). Jako i jiné prvotiny té doby (Kabeš, Kaprál), i ona nabídla poezii záměrné jednoduchosti, „poezii dětských očí“. Ale svět bezpečně a důvěrně známých věcí, svět ne nepodobný obrazům naivistických malířů, Ivan Wernisch postupně opouští a zavádí nás do prostoru zcela odlišného.

První náznaky tohoto světa se objevují již v následující sbírce Těšení (Wernisch 1963), kde nalézáme motivy později znovu se objevující: loutky, altán, tajemná zahrada. Tato sbírka je teprve předobrazem světa sbírek následujících, ale už zde dochází k postupné přeměně. Svět začíná ztrácet své zřetelné kontury a v krajině se objevují prvky nové: moře, lodě, exotická pobřeží, malovaná krajina, dešťová zem, podivná země Tramtárská. O proměně autorova pohledu svědčí i citát z Jiřího Ortena, který je mottem sbírky:


...Jsi ve svém pokoji před jedenácti lety.
Máš příběh. Nemocen... Jablko, postel, tma.
S polštáři dovedeš si dlouze vyprávěti

Již jenom tyto verše přinášejí do Wernischovy poezie nový prvek – nemoc. Objevuje se i smrt. To je nyní hmatatelná nebezpečí, která byla předchozímu sterilnímu světu básníkovy prvotiny cizí. Jeden oddíl sbírky je dokonce přímo nazván Mrtvý pro kterého pláču. Mrtvým je Henri Rousseau, slavný malující celník. Těmito básněmi–oslavami Wernisch zároveň opouští prostor naivistických obrazů, prostor doposud tak blízký jeho vlastnímu. Navíc básně této sbírky získaly ucelenější kompozici a rozmanitější podobu. Výtky Miroslava Červenky, že Wernisch má "– kromě běžných způsobů pointy – fatálně slabou představu o kompozici" a že "básnička mu prostě najednou začne a právě tak přestane, a nikdo neví proč a jak (Červenka 1996: 306), zde začínají ztrácet své opodstatnění.

Zřetelným přelomem ve Wernischově tvorbě se však stala až kniha následující. Zimohrádek (Wernisch 1965) je první sbírkou autorovy poezie, ve které najdeme obsaženy již takřka všechny základní rysy, které z Wernische na stránkách Sešitů dělaly snadno indentifikovatelnou osobnost. Značnou proměnou je zasažen především básnický prostor, který opouští reálné souřadnice a přijímá rysy nové, které z něj tvoří bizarní svět básnické fantazie a obrazotvornosti. Předobraz tohoto prostoru byl sice k nalezení již v předcházející sbírce, v básni Altán v dešťový zemi (Wernisch 1963: 37 – 38), ale svou snovou podobu získal až v Zimohrádku:

ZIMOHRÁDEK stojí v zemi houštinaté, v zemi pontské, snad na jakémsi ostrově, snad v jakémsi moři. Je ze země tak krásné, že si přejeme, aby se nám o ní zdálo. Zimohrádek je vidina... Zimohrádek znamená přistávat u zemí, které nikdo nespatřil, přistávat u vymyšlených zemí, aby ty země mohly být skutečné.

(Wernisch 1963)

Nabízí se otázka: Kam nás chce básník zavést, do jakého světa? Tento svět má sice svou konkrétní zeměpisnou, a tedy do jisté míry i reálnou, polohu – země pontská –, ale má i polohu druhou, o které nelze s určitostí říci nic přesnějšího, neboť ta teprve čeká na své stvoření. Nebo došlo k vzájemnému průniku těchto prostor a nyní existují oba tyto světy v sobě, bez zřetelných hranic přechodu? Rozdílnost obou prostorů postřehne snad již jenom autor. Pro čtenáře se toto úsilí stává marným a je odsouzen k bloudění. Dva různé body v krajině splývají v jeden:


Podobiznou letohrádku je dům v zemi houštinaté.
Vlčice štěkají po mně
a po poníkovi mém s dlouhou srstí

(Wernisch 1963: 33)

Pro letohrádek nalézáme totéž určení jako pro zimohrádek, a tak prostor jako by se uzavíral sám do sebe a vyděloval se z vnímání přirozenými smysly. Zákony, které panují v této krajině se řídí zcela jiným řádem. Již to není naivní strnulost Rousseauových olejomaleb. Wernisch nalezl nové spřízněnce. Tím prvním je Marc Chagall a horečnatost jeho obrazů. Z podobně horečnatého pohledu jako by pramenilo prolínání dvou světů, které pro blouznícího představují jedinou existující skutečnost. Tento průnik prostorů je příznačný i pro poezii Ivana Wernische.

Druhým blížencem se autorovi stala jeho vlastní žena, malířka a grafička Helena Wernischová. Těžko odhadnout, kdo koho ovlivnil více, zda básník malíře, či malíř básníka, ale svědectví o vlivu Heleniných obrazů nalézáme přímo v textu sbírky:


Tvé obrázky, Heleno,
jsou podobné mým opakujícím se snům,
ten se zahradou,
ten s jezerem,
ten se zimou.
Ten se smutnými obličeji zvířat.

(Wernisch 1963: 92)

Svět těchto obrázků je podobným panoptikem bizarnosti a fantazie jako svět Wernischův. Skrze tyto obrázky lze naleznout i Wernischova předchůdce a učitele – Aloysia Bertranda. Ve stejné době, kdy vznikal rukopis Zimohrádku, vznikají i první ilustrace Heleny Wernischové k Bertrandově knize Kašpar Noci (Bertrand 1989), ve které se potkáváme s obdobnou snovou přízračností a nadčasovostí jako u Wernischova Zimohrádku. V Kašparu Noci i Zimohrádku jsme svědky stvoření vlastního poetického světa – zároveň skutečného i ryze snového. Wernischova poezie sice nikdy nedosáhne temnoty Bertrandova básnického světa, ale brzy jej překoná v grotesknosti a bizarnosti.

Již v Zimohrádku uvádí Wernisch v život panoptikum nejrůznějších tvorů a zabydluje svůj svět chrty, vlky, poníky s dlouhou srstí, démony, kreaturami, postavami z tarokových karet, mrtvými mimy, podivnými poutníky a lovci pokrytými vraní krví. Výčet Wernischova osazenstva připomíná sbírku extravagantního výstředníka, který se s ní uzavírá před světem ve svém tajemném hradu, což ostatně napovídá i sám název sbírky: zimo-hrádek, a se zarputilostí alchymisty se snaží stvořit svůj vlastní obraz světa. Wernischův autorský subjekt je takovým tvůrcem, jenž má schopnost dávat život novým věcem a bytostem, a tak v básníkově krajině potkáváme démona, ale i


Napůl koně
a odpůli vlka s vraními křídly.

(Wernisch 1965: 67)

Básně z následujících sbírek Wernisch postupně uveřejňuje na stranách Sešitů, takže čtenáři mají možnost sledovat průběžnou proměnu básníkova světa. Knihou shrnující toto období byla sbírka Dutý břeh (Wernisch 1967), některé básně však zůstaly nezařazeny (např. básně z prvního čísla Sešitů).

Ve sbírce Dutý břeh dostala Wernischova poezie další rozměr – grotesknost loutek –, který v mnohém mění ráz básníkova světa. Svět Zimohrádku byl světem poetického zasnění, mlžných obzorů, kde bytosti procházely krajinou a žily své životy. Svět Dutého břehu zůstává na první pohled nezměněn: tatáž krajina, tytéž prostory, tentýž bestiář a podivní lidé. Změnil se však základní pocit vyzařující z tohoto světa. Tím pocitem je směs strnulosti, osamění, bezhybnosti. Život se někam vytratil a místo něj se hraje. Loutky, tu v bleším divadle, tu ve stínohře, si hrají na život. Vzniká zdání pohybu, ale to nemůže zastřít skutečnost, že se jedná o svět prázdný, mechanicky konající úkony z pouhého rozmaru básníkova. Grotesknost tohoto světa je dovedena až k jakési křeči, a to především v poslední sbírce Ivana Wernische Loutky (Wernisch 1970) před počátkem normalizace. Loutka se stává symbolem strnulého světa, ze kterého se nevytratilo nic z jeho bizarnosti, ale ve kterém se pohyb stává námahou doprovázenou skřípavými zvuky, jež naznačují, že i tento malátný pohyb může být v kterémkoliv okamžiku ukončen:

Okolo loutky

U stoky skřípe altán
čepy okenic.
Čepy okenic skřípou jak čepy v křídlech vran.

U stoky skřípe
v břiše hadrového mandarina.
Čepy okenic skřípou jak rosničky.

Ve stoce, v kanálské zahradě,
skřípou kosti loutek
hrajících si s dětmi.

(Wernisch 1970: 26)

V tomto namáhavém pohybu je skryta naděje, která dává čtenáři, diváku zvenčí, možnost osvobození se ze strnulosti života vlastního. Ale strnulost tohoto loutkového světa nadále zůstává strnulostí a v básních, které je možno podle návodu autora číst jako sny, neustále hrozí zastavení děje v kterémkoliv okamžiku, podobně jako je tomu v následující básni:

Slova
Čítej to jako sny. Když
zafouká do kůlen,
tu slova jako kvílení a kvil

zaslechnu skřípat pero.

A za skřípání pera
skřípou kolesa
a skřípou vrata, která

(Wernisch 1970: 45)

Wernisch svou poezii v Loutkách neprohlubuje a nezavádí na nová území, pouze do větší šíře rozpracovává detaily a motivy již jednou použité. Wernischův svět zůstává stejně podivný a zvláštní, ale jeho snový základ je poněkud vágní (Gruša, J. – Karfík, V. – Topinka, M., 1967).

Svět se stal pustinou, ze které se Wernischovi znovu podaří vystoupit až na počátku devadesátých let ve sbírce Doupě latinářů (Wernisch 1992). Zde ale nalezneme pramálo z básnického světa, jehož stvoření bylo možno sledovat ve sbírkách šedesátých let a na stranách Sešitů. To však nic nemůže změnit na skutečnosti, že Wernisch výrazně ovlivnil poezii svých současníků a nástupců, a stal se tak jednou z nejvýraznějších osobností české poezie druhé poloviny dvacátého století, jak o tom svědčí i rozsáhlá recepce jeho díla, k níž se chce připojit i tento skromný příspěvek.

Prameny a použitá literatura:

Bertrand, Aloysius

1989 Kašpar Noci (Praha: Odeon)

Červenka, Miroslav

1996 "Radost z věcí" in Obléhání zevnitř (Praha: Torst), str. 305 – 306; původně Host do domu 9, 1962, str. 187

Gruša, J. – Karfík, V. – Topinka, M.

1967 "Jedenáctá konfrontace (Ivan Wernisch: Dutý břeh)", Sešity 2, 1967, č. 13, str. 46 – 48

Wernisch, Ivan

1961 Kam letí nebe (Praha: Mladá fronta)

1963 Těšení (Praha: Mladá fronta)

1965 Zimohrádek (Praha: Československý spisovatel)

1967 Dutý břeh (Praha: Mladá fronta)

1970 Loutky (Praha: Československý spisovatel)

1992 Doupě latinářů (Sežrané spisy) [Die ausgewühlten Schriften] (Brno: Petrov)


Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora. Poslední úprava stránek 17. dubna 2013.

Jste možná 497972 unikátní čtenář nebo návštěvník mých recenzí od 13. dubna 2004

Přečtěte si, co píšu na blogu:

Foto (přidáno 12. 03. 2017)

Texty 71 (zima 2016/2017) (přidáno 06. 03. 2017)

Prostě tak (přidáno 26. 02. 2017)

Jurta otevřena (přidáno 31. 01. 2017)

Ledopád v Bradném potoce (přidáno 22. 01. 2017)

Nové odkazy v literárním katalogu Potápěč:

Leonid Latynin (přidáno 24. 03. 2017)

Oldřich Hlavsa (přidáno 20. 03. 2017)

im / in margine (přidáno 20. 03. 2017)

Michal Šanda (přidáno 20. 03. 2017)

Theaterforschung (přidáno 17. 03. 2017)

[kotrla.com] [seznam recenzí] [potápěč] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]