Lubor Kasal: Jám (Petrov: Brno 1997)

Za domácí úkol?

Před dvěma lety jsem byl příjemně překvapen Kasalovou knihou Hlodavci hladovci (Praha: Horizont 1995), a proto jsem se již delší dobu těšil na jeho novou sbírku. Tu vydal letos v brněnském nakladatelství Petrov a dal jí název Jám (Brno: Petrov 1997). Je to útlá kniha na nepříliš kvalitním papíře, již charakteristickém pro edici New Line, ale kniha, která mne svým obsahem rozhodně nezklamala.

Formální struktura básní zůstala zachována – části psané veršem se střídají s úseky prozaickými. Oproti předcházející sbírce je poněkud omezena autorova záliba v citacích, ty se zde objevují v menší míře. Intertextualita je však přítomna v rovině vyšší, makrokompoziční, neboť Kasal se volně inspiroval Máchovým Májem, ke kterému odkazuje i pozpátku čtený název jeho knihy a mnohé citace a aluze v textu. A tak jako jedno z možných hledisek uchopení textu by bylo číst Kasala skrze Máchu. Ale na druhou stranu – abychom se nedostali do rovin zbytečně teoretických spekulací –, lze se tomuto pokušení vyhnout, aniž by samotná interpretace textu byla o mnoho ochuzena.

Mnohem přirozenější je zaměřit se na kontinuální vývoj, který je v Kasalově díle zřejmý. Lyrický subjekt jeho sbírek jako by se postupně stahoval stále více a více do sebe a mezi sebou a okolím vytvářel stále zřetelnější ochranný val. Tento proces byl patrný již v předchozí sbírce a v Jámu získal ještě další rozměry.

Jestliže svět Hlodavců hladovců byl teprve na počátku metamorfózy, zde jej zastihneme v čase, kdy věci už začínají ztrácet svá jména a je na lyrickém hrdinovi, aby se nejprve sám přesvědčil o skutečnosti světa v němž se pohybuje. Nezbývá mu než si jej každé ráno znovu pojmenovat a pokusit se dát mu tvar: „Sotva ráno vstanu už jsem v jedné hlavě a mám práce nad kolo: Hned dávám jména: Ukážu na například na postel a zvolám: Toto nechť má jméno postel A ukážu na skříň toto bude skříň“.

Ale schizofrenie a nejistota tohoto se nemůže neodrazit na lyrickém subjektu, a tak je na scénu přivedeno i jeho alter ego – ten Druhý, jak je nazývá sám básník. Avšak takto rozpolcený subjekt nepředstavuje zcela vyhraněné protipóly, jako je tomu např. u Stevensonova Dr. Jekylla a pana Hyda, spíše je prostředkem výstavby textu, neboť umožňuje stálý dialog, který zcela jistě přispívá k jeho oživení.

Pravděpodobně ne každému se bude Kasalova poezie líbit, neboť ne všichni oplývají smyslem pro černé odstíny humoru, se kterým si autor pohrává při zobrazování svého světa citově rozervaných hrdinů, ale ani to nemůže zastřít skutečnost, že ve své čtvrté sbírce pokročil básník opět o značný kus cesty dopředu. S Máchou se jej sice srovnávat neodvažuji, ale doba, kdy naši potomci jednoho dne dostanou za úkol namemorovat jakési veršové torzo z Kasalova Jámu či jiné jeho básně, nemusí být zase tak daleko. Ale nevím, není to poezie, která by příliš odpovídala optimismu duchu slečen učitelek.