Jaromír Zelenka: Objetiny (Praha: Triáda 1997)

Poezie krajiny

Básnická sbírka Jaromíra Zelenky Objetiny je tenounká knížka, kterou v roce 1997 vydalo nakladatelství Triáda. Pod lehce zelenkavým obalem se skrývá necelých čtyřicet stran básní z let 1994 – 1997. Autor si básnický debut odbyl v samizdatu a v roce 1994 vydal výbor z tvorby, ale teprve nyní předstupuje před čtenáře s regulérní sbírkou.

Zelenka byl v Odeonu pořadatelem výboru z díla Bohuslava Reynka a na jeho poezii je do jisté míry znát její vliv. Netýká se to ani tak samotného obsahu básní, jako spíš jejich formy a výrazu. Nejsou zde rozkošatělé metafory a ani není důvod, proč by zde měly být, ale za kultivovaným Zelenkovým projevem přece jenom cítíme stálou přítomnost kontextu biblického jazyka a vnímání. Je to skutečnost, která vyvěrá z básníka. Pro jeho poetiku však není určující. Její přednosti je nutno hledat jinde.

Především je to Zelenkova schopnost zachycení nálady, či ještě lépe náladu krajiny. Nejedná se však o zachycení krátkodobých impresí, ale o zobrazení dlouhodobějších stavů. Jako by knihou prorůstala tenká linka, která má kořeny někde v poezii Sovově a Horově. Zelenkovo sepětí s krajinou je i jinak vkomponováno do samotné struktury sbírky, neboť jednotlivé básně mají ve svém záhlaví jména obcí. A pak je tu ještě báseň poslední. Ta je celá utvořena z názvu obcí a jako jediná z celé sbírky vznikala ne v jednom okamžiku, jako básně ostatní, ale právě v rozmezí let vzniku sbírky a je záznamem autorova pohybu v čase. Můžeme si klást otázku, do jaké míry je tento konkrétní text básní z jazykového hlediska a zda by mimo sbírku měl opodstatnění, ale naše konkrétní zkušenost nám říká, že zde básní zůstává. Pokud můžeme o nějaké poezii pozitivně prohlásit, že je spjata a svázána s krajinou, pak je to právě tato poezie. Toto tvrzení by se dalo podložit řadou citátů, ale uveďme aspoň závěr jedné z básní: Věřím v les a v louku a v noc, ve které roste obilí a jeden útržek: Miluji hněď, obrácenou hlínu. Právě tato víra, kterou třeba nemusíme sdílet, je ve sbírce stále přítomna a tvoří jeden z opěrných bodů textu.

Jiným rysem Zelenkovy poezie, taktéž odkazujícím ke generaci Sovově, jsou poměrně dlouhé a pravidelné verše. Vizuálně zaplňují celý prostor strany a leckdy sklouzávají až k prozaickému rázu. Ale kupodivu tato skutečnost zůstává kladem textu.

Jednou z předností této sbírky je zcela jistě ukázněnost autora, který dokázal zkomponovat a předložit vyvážené dílo s osobitým výrazem, které sice neohromí ani explozí metafor, ani efektem vypočítaným na okamžik. Ale snad právě proto by se mohlo jednat o poezii, která si své čtenáře najde i po čase.