Martin Josef Stöhr: Hodina Hora (Brno: Host 1998)

O jistotách, obavách a slovu Pane

Brněnské nakladatelství Host je jedním z mála, která se věnuje soustavnému mapování současné mladé poezie. Jeho edice Poesie se, doufejme že nezadržitelně, blíží k třicátému svazku. Jednou z nově vydaných knih je sbírka Hodina Hora Martina Josefa Stöhra, který si v této edici před dvěma lety odbyl i svůj kladně přijímaný básnický debut Teď noci. S o to větším napětím pak byla očekávána jeho druhá sbírka.

Nyní tedy před sebou máme sedmdesátistránkovou knihu doprovázenou zdařilými ilustracemi Pavla Preisnera, která ono očekávání může vyvrátit, nebo potvrdit. Stöhrovu poezii tvoří vesměs krátké básně v rozmezí osmi až patnácti veršů, využívající pravidelných i nepravidelných rýmových schémat. A právě rým, spolu s pravidelným rytmem, je jedním z úskalí, na které autorova poezie naráží. Odráží se v nich snad až přílišná lehkost, která mnohdy zastírá obsah. Až příliš snadno se čtou autorovy verše. Stöhrova poezie si je zatím pouze vědoma závažnějších konfliktů, které by mohla zachytit, a dává přednost formálnímu zpracování. Problémy zatím je zpovzdálí zvolna obchází a jen tu a tam je lehce nastiňuje. Pozitivem však zůstává, že před nimi oči nezavírá oči.

Podobně jako v prvotině, i v této sbírce Stöhrovy verše podvědomě navazují na "moravskou" lyriku Jana Skácela a Oldřicha Mikuláška, a to jak drobnějšími motivy, tak i lexikální zásobou. Ještě příznačnější je však návaznost na biblický jazyk a křesťanskou metaforiku. Bez nadsázky se dá prohlásit, že celá kniha je prostoupena tradičními křesťanskými motivy. A vzápětí je nutno dodat, že se jedná o v tradiční zpracování jistot, obav, strachu, které nepřináší nějaké výrazné znaky nového autorského uchopení. Stöhr je zde nejenom dědicem poetiky pokory a přiblížení se k Bohu, ale zároveň je až příliš ve vleku reynkovské tradice. Tyto skutečnosti zatím olamují a obrušují hrany, jimiž by se Stöhr mohl lišit a které by jej identifikovaly.

Celá básnická sbírka vrcholí dvěma závěrečnými básněmi, erbovní Hodinou Horou a Koncem ornamentu. Je otázkou, jestli se v závěrečných verších sbírky, ve kterých se u Stöhra nejhlasitěji ozývá téma existence, skrývá pouhý konec jedné knihy, nebo zda je v nich ukryt i konec jednoho tvůrčího období. Druhá kniha autorova navázala v místě ukončení prvé a zopakovala a potvrdila věci již známé. Potvrdila i básnické vlohy autora a jeho talent. To ale nemůže zastřít skutečnost, že básník doposud setrvává v prostoru už jednou objeveném. Bylo by škoda, kdyby zůstal obklopen pouze tímto známým prostředím a nepokusil se překročit jeho hranice, které by se v třetí knize mohly stát dobrovolně nasazenými pouty.