Vít Otava: Jeskyně a jeskyňky (Cherm 1998)

Z propasti času

Básnickou sbírkou Víta Otavy Jeskyně a jeskyňky se o slovo hlásí nové pražské nakladatelství Cherm. Zcela jistě se jedná o neobvyklý počin, neboť s básnickým debutem autora ve věku víc než šedesát let se nesetkáváme každý den. Takovýto krok vyžaduje dávku odvahy jak ze strany nakladatele, tak ze strany autora. A s přibývajícím věkem musí být tato dávka větší a větší.

Jak v doslovu uvádí Vladimír Novotný, většina veršů vznikala v průběhu šedesátých let. Tato skutečnost klade otázku, kolik dosud nevydaných sbírek, debutů, z této doby ještě skrývají zavřené šuplíky? Kolik z nich snese srovnání s nastupující poezií současnou, o třicet let mladší vznikem a o třicet let starší zkušeností? Vždyť ne vždy mají takovéto opožděné debuty své opodstatnění.

Naštěstí to není případ zde zmiňované knihy, útlé sbírky s šedesáti stranami poezie. Ta nemůže zapřít dobu svého vzniku. Je z ní patrná blízkost k prvním sbírkám autorů spojených s mladofrontovní edicí Mladé cesty, jmenovitě pak k sbírkám Wernischovým. V úvodní básni nás Otava vybízí k nahlédnutí do laskavého světa, do důvěrně známé krajiny, kde nás nic nemůže zastrašit a polekat. A zprvu to vypadá opravdu tak. Čtenář se ocitá v zahradě, prochází krajinou nekonečně něžnou jako lidský hlas, krajinou dětství, ale vzápětí se tato krajina proměňuje ve svět, který není pouze světem bezproblémových dětských snů a fantazií, ale je zde i smrt, která je v podobě mrtvého oběšence přivezena z podzimních cest pod stromy s dozrávajícím ovocem. Je to svět obyčejného dennodenního magického života, ve kterém je radost se procházet, svět momentek. Samotnou podstatu Otavovy poezie pak nejlépe vystihuje závěrečná báseň sbírky Ikaří okamžik, neboť právě s takovýchto Ikařích okamžiků, doteků múzy, se jeho verše skládají.

Je až s podivem, že na autorových verších se doba od jejich vzniku takřka vůbec neprojevila. Snad je to dáno tím, že se po většinu času pohybuje ve "svém" prostoru, který je vnějšími okolnostmi společenskými poznamenán pouze nepatrně, neboť od počátku je to prostor paměti, bájných vyprávění, drobných útržků. Autorem tak byla zaznamenána poezie nadčasová, k čemuž napomáhá i její částečně snový charakter. Těžko odhadnout, zda Otavovy šuplíky ještě skrývají nějaké další rukopisy, ale doufám, že tento jeho opožděný debut si své čtenáře najde nejenom mezi nostalgickými obdivovateli a pamětníky šedesátých let, ale i mezi mladší čtenářskou generací.