Robert Fajkus: Sivý křik (Weles 1997)

Svět bez příkras

Po roční době své existence časopis Weles rozšiřuje svou činnost a snad po vzoru brněnského Hostu začíná vydávat knižní řadu. Jako první samostatná příloha vyšla, s přispěním časopisu Modrý květ, básnická kniha Roberta Fajkuse SIVÝ KŘIK (Vendryně 1997). Nová knižní edice tak byla otevřena dílem nesporných kvalit.

Vzhledem k tomu, že Sivý křik je debutem autora, je zajímavým faktem, že se jedná o výběr z několika strojopisných sbírek. Jako příjemné překvapení pak působí celková soudržnost a námětová vyhraněnost, která celé dílo integruje. Celkový rozsah díla, který činí rovných sedmdesát stran, je, s ohledem na skutečnost, že se jedná zároveň o výbor i první knihu, adekvátní a úměrný.

Co čtenáře překvapí je vyzrálost a osobitý výraz, který Fajkusova poezie přináší. Svět jeho básní je světem zdánlivě banálních věcí a událostí. Prostota a přirozenost dodávají tomuto pohledu civilní nádech. Do toho hávu je oděna i náboženská zkušenost, kterou je Fajkusova poezie prosáknuta. Vzhledem k této skutečnosti by bylo možno autora přiřadit po bok generace mladých křesťanských básníků jako Petr Borkovec, Petr Pavel, Pavel Kolmačka. Ale Fajkusovu poezii, ač plnou náboženských obrazů, rozhodně nelze spojovat s obrazem rozjásaného a radostného křesťanství, jak jsme často svědky u druhořadých autorů, kteří se tak snaží nahradit nedostatek talentu. Oproti tomu, jak již bylo řečeno, působí Fajkusovy verše věrohodně a přinášejí i zcela osobitý pohled. Ten se objevuje již v Kostelech dětství, první básni sbírky, kde kostelní zvon je srovnán s lodním motorem, který taktéž uvádí věci v pohyb...

Ale verše "Nad horizontem mlhavého rána / vychází žlutý kýbl na zvracení" nebo "Pod holým stromem / rozlézá mršina spadaného listí" či "Z lednice vyteklo zkažené maso. / Z tebe duše." svědčí o tom, že u autora můžeme vysledovat i poučenost jiným literárním kontextem, jmenovitě např. Jáchymem Topolem. Jistě ne náhodou se s poměrně velkou četností ve Fajkusově poezii objevují slova jako tma, prázdno, ticho a jiná, příbuzného charakteru. Ta jako leitmotiv jsou roztroušena v textu celé sbírky. Podobně jako u autorů pohybujících se na okraji, cítíme, že Sivým křikem čas od času zavane dech prázdna a skepse. Ale k civilnímu rázu těchto veršů tyto pocity nesporně patří a je jenom dobře, že jsou vysloveny, zvláště když se to umí.

A tak nezbývá než konstatovat, že touto sbírkou se časopisu Weles podařil krok, který důstojně obhájil rozšíření jejich činnosti a do české poezie snad uvedl novou a výraznou tvář. Je jenom otázkou času, zda Robert Fajkus potvrdí své nadání a osobitou strunu.