Jaroslav Žila: Drápy kamenů (Ostrava: Sfinga 1994)

Recenze delší než kniha?

Básnická sbírka Drápy kamenů Jaroslava Žily (Sfinga, datováno 1994) je jednou z padesáti devíti knih, které vloni získaly podporu v rámci grantového programu Literatura a autoři České republiky.

Poměrně pozdní debut (autor se narodil v roce 1961) přináší dvacet sedm textů, v kterých znovu ožívá halasovská nedůvera. Proto Žila oprostil básně od všech zbytečných slov a ponechal pouze strohou kostru bez masa a líbivého obalu. Dosahuje tak tvaru, z kterého ubírat dál by bylo velmi těžké.

Všechna slov azde mají své místo a zapadají do osobitě pojatého světa. Není to však svět pouze přítomného času, ale i času dávno minulého, je to svět přírodních proměn. Žila se prodírá proti toku času, aby se dobral svých vlastních kořenů. Ty jsou ukryty v krajině, která jeho poezii formovala. Jsou to Beskydy a Žil aje jejich životem ovlivněn podobně ako Bezruč nebo Odehnal před ním.

Autor znovu vchází do slova, aby ho oprostil od civilizačních automatismů a návyků, aby ho zbavil lhostejnosti k němu. Právě proto je těch slov ve sbírce tak málo. Žila si je vědom významu slova, jeho komunikační funkce. Totéž ví i o tichu. Krátké básně jsou obklopeny bílou plochou papíru, často mnohonásobně větší než text sám.

Ale i přes čitelnou úctu ke slovu ze sbírky vyvěrá pocit nedůvěry v jeho schopnosti popisné a vyjadřovací. Už v jakémsi prologu sbírky se píše:

Ať slova
ponechají čistým
papír na který píšu

A také konec je podobný:

Chci jedinou chvíli zachytit
Slova náhle nejsou tu

Jinde se Žila vzdává slov docela. Na rozevřené dvoustraně se vpravo dole tiskne trojverší:

To všechno jsem neřekl
abys poznala
že tě miluji

To ticho vyzařující z bílých stran vypráví o možnosti, či nemožnosti, lidské komunikace.

Autor podstoupil s pamětí a jazykem zápas o slovo, výraz. Snad se mu v tomto zápasu podařilo najít to, co hledal.

Nebo ne? Těžko říct. Možná někde „sedí s vínema čeká slovo“. Ale pravděpodobně se dostal, protože několik dalších sbírek čeká v rukopise.