Milan Charous: Ostrov (Petrov: Brno 2002)

Pohled od okraje

Milan Charoust byl doposud znám spíše jako autor několika básnických sbírek poměrně vyhraněného a rozeznatelného rukopisu. Po vydání povídkové sbírky Ztřeštěnosti smutku nyní přichází s románem Ostrov, který vydalo brněnské nakladatelství Petrov, a dále se snaží etablovat jako prozaik.

Obsáhlá próza psaná v první osobě nepostrádá autobiografické prvky a události v ní zachycené se kryjí s biografickými údaji autora na záložce knihy. Je však těžko odhadnout míru stylizace a pózy. A to nezávisle na skutečnosti, že je patrná autorova snaha o zachycení syrové autentičnosti a bezprostřednosti, čemuž je přizpůsoben i jazyk prózy. Jde o podobný způsob vyprávění, který před několika lety nabídl čtenářům ve své knize Pestré vrstvy Ivan Landsmann, taktéž emigrant.

Ostrov je zajímavá kniha, pokud její příběh vnímáme jako osud jednoho člověka a jeho střet s okolím. Problematický je však přínos této knihy v okamžiku, kdy si uvědomíme, že podobných reflexí, memoárů a osobních pamětí již máme nespočet. Pocity znechucení a odporu vůči komunistické společnosti, které Charoust líčí byly již několikrát popsány. A hned dodejme, že s výraznější uměleckou invencí. Kniha je však především osobním příběhem. Vnímání osamění a jistého pocitu výlučnosti, neschopnost a vědomá nechuť k přizpůsobení se, to vše je dobrovolnou volbou, která autora staví do blízkosti undergroundu. Motivy tuláctví, cesty, nestálosti a nezakotvenosti pak navazuje na tradice beatnické literatury. Právě v pohledu outsidera z okraje společnosti je autorův nejvýraznější přínos. Zároveň je to pohled zvenčí, který s nadhledem sleduje a komentuje dění v české kotlině.

Na druhou stranu je nutno upozornit na skutečnost, že přílišná pozornost, která je věnována osobě vypravěče není vždy přínosem, neboť po delším čase je čtenářem vnímána jako monotematická. Charoustova próza je totiž zatížena přílišnou rozvláčností, která rozvolňuje a nivelizuje spád vyprávění. O to více pak vyniká poměrně sebestředné vnímání světa. Snad by v tomto knize prospěl důraznější redakční zásah, který by ji přinejmenším o několik stran zkrátil.

Charoustova kniha je především svědectvím o hledání místa k zakotvení, o hledání možného domova, ostrova. A i když je v samotném závěru prózy podobné místo nalezeno, je víc než jasné, že opět půjde o dočasné útočiště, které neklidné vypravěčově povaze poskytne tuto iluzi na nepříliš dlouhou dobu. Stále však zůstává nezodpovězena otázka, zda se jedná o román, nebo autobiografii. Obávám se, že je to otázka příliš zapeklitá, a to nejenom díky absenci výraznějšího příběhu, a tak nezbývá než aby si na ni každý čtenář odpověděl sám.