Jiří Kratochvil: Lehni, bestie! (Brno: Petrov 2002)

V svatém jménu ideologie

Po přečtení poslední prózy Lehni, bestie! (Petrov 2002) jednoho z nejznámějších současných českých autorů Jiřího Kratochvila se mne zmocnila nejistota. Pramení z vědomí, že se lze snadno pousmát této vypravěčově konstrukci a považovat ji za pouhou iluzi, obraz ze světa snů, pokud by však zde nebylo ono mrazivé „kdyby“, které někde v nás říká, že i tento příběh se mohl velmi snadno stát skutečností.

Kratochvil je velký vypravěč a svědčí o tomto i přesvědčivost jeho poslední fikce, která nás přenáší zpět do padesátých let minulého století, do vrcholícího období politických monstrprocesů. Ty jsou v knize permanentně přítomny, spolu se svou tíživou a plíživou atmosférou doby. Na pozadí těchto událostí je hlavní hrdina ve třinácti letech vybrán pro tajné poslání, které má za úkol posvětit ideu panujícího společenského zřízení. Jeho metody manipulace si však v ničem nezadají s nejvypjatějšími metodami náboženských fundamentalistů a sekt, ze kterých jsou rekrutováni teroristé. Posláním je vlastní sebeobětování se vybraných dětských hrdinů ve vykonstruovaném procesu, který má zcela zastínit procesy se Slánským a jinými. Ke svému úkolu jsou pečlivě vybrané děti, ty nejlepší z nejlepších, připravovány ve zcela izolovaném klášteru Studna, v uzavřeném prostoru, bez možnosti sebemenší komunikace s okolím. Jsou cílevědomě zbavovány identity a ve jménu ideologie připravovány na dobrovolnou smrt. Den ze dne v nich roste fanatismus, oddanost jediné myšlence a smysl jejich života se upírá pouze k jedinému cíli, k sebeobětování. Není ani tak podstatné, že příběh novely je svázán s idejemi tehdejšího komunistického režimu, neboť ty lze lehce nahradit jinými ideologiemi náboženskými, či politickými, ale že ve jménu tohoto jsou zneužiti lehce zmanipulovatelní jedinci. Zde konkrétně děti. K naplnění plánovaného cíle sice nakonec nedochází, ale protagonisté jsou prožitými skutečnostmi poznamenáni navždy. A to i po letech, kdy se příběh přesouvá do současnosti a kdy máme možnost znovu se setkat s vypravěčem.

Autor přiznává, že jeho próza byla napsána pod přímým vlivem událostí 11. září 2001. Stvořil však příběh, který se dotýká nejenom této konkrétní události, ale především věcí obecných a známých, neboť s obdobou fikce, kterou stvořil, jsme, naneštěstí zcela běžně, seznamováni pravidelně ve zpravodajství. Je-li tato nejnovější Kratochvilova kniha spojována s přívlastkem angažovaná, tak se tak děje do značné míry po právu. Je však nutno tuto angažovanost chápat v nejlepším slova smyslu, jako vyjádření odporu vůči zlu, či jako snahu o zachycení jedné z jeho možných podob. Kratochvilova próza má v sobě i něco z odkazu a poselství děl Orwellových. Podstatnou však zůstává skutečnost, že ze všech stránek této knihy je patrná radost z vyprávění příběhu a taktéž radost velkého mystifikátorova, ke kterým Kratochvil bezesporu patří. Tedy věci, ze kterých se čtenář může jenom těšit.