Oto Klempíř: Antiranař (Brno: Petrov 2002)

„A vůbec tenhle Klepíř!“

Poslední věta z úvodní záložky knihy, která posloužila jako nadpis tohoto krátkého zastavení je asi tím nejvýstižnějším, co se dá prohlásit o nové básnické sbírce Antiranař Oto Klempíře (Petrov 2002). Po nepříliš přesvědčivé prvotině Je tu dostatečný počet statečných (Petrov 1999), doprovázené ilustracemi hudebníka Dana Bárty, o kterých jeden z kritiků prohlásil, že jsou z knihy tím lepším, se, bohužel, ani tato se nedá označit za sbírku vydařenou.

Oto Klempíř je znám především jako textař. Jeho jméno je spojeno například s písněmi skupiny J.A.R.. Ty patří k tomu lepšímu z české populární hudby, a tak si zcela jistě pravidelné obsazení některých z míst hitparád plně zasluhují, nezávisle na hudebním vkusu. K tomu není co dodat.

Funkce písňového textu je ale zpravidla jiná, než funkce básnického textu. Báseň může obstát jako písňový text. A platí to i opačně. Stačí zde jenom vzpomenout úspěchy Josefa Kainara nebo Pavla Šruta na obou těchto polích. Ne vždy je ale dobrý textař dobrým básníkem. A právě to je problém Oto Klempíře a jeho nové sbírky. V tomto případě opět nabylo na platnosti staré známé rčení „ševče, drž se svého kopyta!“ Klempíř je úspěšným textařem, ale o tom, že by se mohl stát i úspěšným básníkem jeho dvě dosud publikované sbírky nesvědčí. Prozatím, budoucnost může být jiná.

Marně jsem se při několikerém čtení pátral po důvodu, proč byla tato kniha vydána, ale na nic jsem nemohl přijít. A opravdu jsem se snažil. Prostě jsem se asi dokonale minul s knihou, nebo ona se mnou. Musím přiznat, že čas od času jsou verše osvěženy zábleskem humoru a že v textu je i několik zajímavých slovních hříček a neotřelých rýmů. Lze rozpoznat snahu o jazykový humor, který čerpá například z ozvěn a parafrází všudypřítomných reklamních a mediálních sloganů, práci s jazykem. Ale vše působí jako nějaké náčrtky k pozdějšímu použití a rozpracování, jako pouhé útržky. Chybí něco, co by texty spojilo a vtisklo tak knize zapamatovatelný a rozpoznatelný tvar. Takto zůstává dojem, že se jedná o nějaké neukotvené výkřiky z ničeho, a často o ničem. Některé z textů nemají s poezií příliš společného. Antiranař tak zůstává svědectvím přílišného sebevědomí autora. Žádné překvapení se nekoná, je to jenom velice tichounké plácnutí do vod poezie, které těžko rozčeří její vlny.

Naopak příjemným překvapením, na rozdíl od obsahu, je vzhled knihy, neboť se jedná o graficky zdařile zpracovanou knihu, která po této stránce nebyla odbyta. Lze ji však doporučit spíše zájemcům o osobu Oty Klempíře. Méně však už čtenářům poezie.