Tomáš Přidal: Úschovna rozhovorů (Brno: Větrné mlýny 2003)

Karel Škrabal: Druhá verze pravdy (Brno: Větrné mlýny 2003)

Dvakrát z Větrných mlýnů

Dvě nové knihy z produkce nakladatelství Větrné mlýny přináší texty věkově si blízkých brněnských autorů Karla Škrabala (1969) a Tomáše Přidala (1968). Jméno prvního z této dvojice je neodmyslitelně spjato s uměleckým sdružením Vítrholc, jehož je autor zakládajícím členem. Se Škrabalovými texty se tak již mohla seznámit široká řada návštěvníků uměleckých performancí, které sdružení před živým publikem pravidelně pořádá. Zastoupeny jsou také v sedmi dosud vydaných stejnojmenných sbornících.

Pro novou Škrabalovu knihu Druhá verze pravdy je příznačná dokumentární snaha o zobrazení aktuálního stavu společnosti. Díky tomuto se dá Škrabalova poezie charakterizovat snahou o zachycení módních ikon současnosti, včetně jejich uspěchanosti a prázdnoty. Dalo by se jednoduše a prostě konstatovat, že se ve verších odráží stres konzumního způsobu života. Ale kdyby se za tímto obratem neskrývala autorova přímá zkušenost, kterou zná jako člověk živící se prací v médiích, takříkajíc z první ruky a se všemi jejími zákoutími, tak by se jednalo o celkem nezajímavou sbírku. Takto se Škrabalova poezie stává přece jen odlišitelnou. Jeho verše, které často monitorují své okolí, se mnohdy pohybují až na hranici popěvku a jednoduché říkanky. Přesto dráždí. Nikoliv však obsahem, ale spíše jazykovým vyjádřením, které se občas uchyluje i k vulgarismům. Bohužel i ke zbytečným a pro samotnou báseň nepřínosným. Nevím, zda tato snaha šokovat není u Škrabala v některých místech samoúčelná. Veškerá provokativnost zmíněných veršů končí na této hranici. Což je škoda, protože několik básní bezesporu dokáže zaujmout, a to hlavně v místech, kde přecházejí až v osobní výpověď. Ale i tak - v živém provedení působí autorovy texty mnohem lépe a provokativněji. Po předchozích sbírkách Zapalte Prahu! a Šlehačka nedochází k výraznějšímu překvapení.

Texty Tomáše Přidala, druhého z autorů, jsou z jiného soudku. Sbírku textů Úschovna rozhovorů nelze jednoduše označit za povídky, ani za básně. Pohybují se někde na této hranici. Jsou to drobné miniatury a jdou více do hloubky a pod povrch věcí než básně autora předešlého. Svět jeho textů je plastičtější, barvitější a je obdařen osobitějšími rysy. Přidal není jenom spisovatel, ale i výtvarník a autor grafické úpravy části knih nakladatelství Větrné mlýny. Proto není divu, že v jeho knize ilustrace představují rovnocennou součást. V miniaturách textových i grafických se setkáváme s těmi nejobvyklejšími a nejobyčejnějšími situacemi, ve kterých se zpravidla naráží na meze komunikace. Autorovi nechybí smysl pro humor a nadsázku, a tak kniha působí svěže.

Přestože ani jedna z knih nepřináší nic výrazně nového a asi se nestanou bestsellery, obě stojí za pozornost, především ale jako doklad současného stavu literatury. Za zdařilejší a pozornosti hodnější považuji sbírku druhou pro její ucelenější a výraznější dojem, kterým působí. Na druhou stranu, sbírka první je vyzývavější a snad i současnější.