Pavel Řezníček: Natrhneš nehtem hlavy jejich... (Brno: Petrov 2003)

Obrázky ze života pražské bohémy

Na pozadí sporů o tom, zda je surrealismus mrtev či ne, je jisté aspoň jedno: stále vznikají nová díla tvůrců, kteří se k tomuto dědictví avantgardy hlásí. Jedním z nich je i Pavel Řezníček (1942), jehož knihy na tento odkaz navazují.

Nejinak je tomu i u jeho poslední prózy Natrhneš nehtem hlavy jejich... (Černý Ancalagon) , kterou vydalo brněnské nakladatelství Petrov. Surrealismus se za léta své existence značně proměnil a ztratil mnohé ze svého radikalismu, a to nejenom během let autorovy tvorby. A tak i u Řezníčka sledujeme v próze příklon k dějové lince, která čtenáři poskytuje opěrné body při procházení textem. Ten je utvářen nejenom autorovým charakteristickým smyslem pro černý humor a absurdno, ale především jeho bujarou fantazií a imaginací, nověji pak i ohlasy na díla alchymistická a okultistická.

Za uhrančivý název kniha vděčí starozákonnímu biblickému verši z III. knihy Mojžíšovy zvané Leviticus a odkazuje na rituál kněží, pomocí kterého byly Bohu přinášeny zápalné oběti, konkrétně holoubata. V románu se však má stát zápalnou obětí jeden z hlavních aktérů příběhu, který se tomu snaží uniknout. Při sledování propletence osudů jednotlivých postav se pohybujeme převážně v magickém prostoru Prahy a některé pasáže přímo odkazují k autorovým předchůdcům, například k dílům Meyrinkovým. Opomenuto ale není ani autorovo rodné Brno.

Sled nešťastných náhod, který doprovází hrdiny, nám připomene i to nejlepší z tradice sahající ke kořenům pikareskního románu. Mnohé zachycené parodické scény však mají svůj předobraz v reálných událostech, které doprovázely dění okolo české literatury posledních let. Stojí za to si je připomenout, alespoň v autorově pojetí. Pro obeznámené se tak nabízí možnost sledovat děj knihy i z poněkud jiného úhlu. V textu nalézáme roztroušeny historky, které představují pokračování Řezníčkových knih ze života brněnské bohémy. Ostatně právě tato próza na ně přímo navazuje. I z těchto důvodů bude Řezníčkův počin zajímavý a přitažlivý pro poměrně široký čtenářský okruh.

Není příliš těžké rozeznat, která že skutečná postava byla předobrazem té románové. Pro specifické publikum tak má kniha zcela jistě více půvabů, nicméně obstojí i bez mimoliterárních skutečností. Tedy za předpokladu, že patříte právě k té skupině čtenářů, které nevadí typ imaginární prózy, ve které fyzikální zákony a pravidla logiky nepatří k nejdůležitějším. Pak je tu poměrně velká šance, že se při čtení nejnovějšího Řezníčkova opusu budete dobře bavit. Stejně tak patříte-li mezi sběratele svérázných literárních memoárů. Jste-li ale vlastníkem starších autorových děl - Stropu, Vedra nebo Hvězd kvelbu - a váháte nad případnou koupí, pak vám tato kniha ty předchozí pouze zmnoží a možná vystačíte jen s jejím zapůjčením v knihovně. Nedá se říci, že by přinášela něco zásadně nového. A ani z hlediska autorovy dosavadní poetiky nedochází k výraznějším změnám. Spíše se potvrzuje a upevňuje dosavadní Řezníčkovo postavení v kontextu české literatury.