[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Petr Vacek: Hoväda, česky hovada (Brno: Petrov 2002)

Letmý pohled zpět

Petr Vacek: Hoväda, česky hovada (Brno: Petrov 2002)Nakladatelství Petrov je asi nejvýznamnějším nakladatelským domem, který opečovává současnou českou prózu. Má pod svými křídly jména nejenom veřejně známá, ale dává i dostatek prostoru spisovatelům veřejnosti méně známým. Jedním z nich je i Petr Vacek se svou novou knihou Hoväda, česky hovada (2002). Autor sice již dříve vydal dvě prózy (Dovolená a jiné prózy a Standard), ale teprve nyní tak činí pod vlastním jménem.

Próza je rozčleněna do většího počtu volně navazujících kapitol a přenáší nás na počátek padesátých let, do doby příjemně projasněných vzpomínek na dětství. Ty jsou tvořeny řadou drobných příhod. Dějiny zde teprve nabíraly svůj nový směr a je to doba, kdy všichni její účastníci mají v paměti časy minulé.

Navazující kapitoly nás provázejí následujícími čtyřiceti lety a zachycují postupně nabírání životních zkušeností a zrání hlavní postavy. Při pročítání nejrůznějších peripetií si nemůžeme nepovšimnout jistých autobiografických rysů. Autor se sám v textu zmiňuje slovy jedné z postav o svém psaní, jako o psaní dobře se čtoucím. A opravdu, s tímto konstatováním nelze než souhlasit. Všední dny plynou zdánlivě bez příběhu. Tedy aspoň bez toho velkého. Jsou to především drobné útržky. Máme před sebou jakousi kroniku posledních padesáti let, kde se záznamy kryjí s osobním příběhem. Částečně je to zpověď o moci a bezmoci let minulých, kdy se přiznaná zklamání mísí s rezignovaným povzdechem a odporem nad současným stavem. Próza balancuje na pomezí osobní výpovědi. Nelze se ale zbavit dojmu, že knize něco chybí a že se ani nejedná o krásnou literaturu v pravém slova smyslu. Spíše ji lze vnímat jako jistou variaci autobiografie. Nakolik ale toto mé tvrzení zcela odpovídá skutečnosti, si netroufám odhadnou.

Reflexe podobného typu nejsou v české literatuře posledních let ojedinělé, a tak je přinejmenším s čím srovnávat. Vždyť jenom z nedávno vydaných knih nakladatelstvím Petrov je to Svatoušek Milana Exnera nebo Upadlí vlastenci aneb Český wake Stanislava Moce. A právě zde se ukazuje, že Vackova próza je hlavně ve srovnání s Exnerovým románem méně výrazná. Do jaké míry je vydání těchto tematicky příbuzných knih dáno nakladatelskou politikou, náhodou nebo obecnými tendencemi, je nyní nezodpovězenou otázkou. Ale snad s odstupem jednoho a půl desetiletí opravdu nastává situace, kdy je literatura schopna ve větší míře zobrazit tolik blízkou a rozporuplnou minulost. O tom, že sami tvůrci literatury toto téma považují za živé, svědčí i některé z nedávných diskusí.

V souvislosti s tímto však do popředí stále zřetelněji vystupuje skutečnost, že česká literatura nyní postrádá osobnost formátu Güntera Grasse nebo Pétera Nádase, která by téma minulosti dokázala zpracovat a posunout i do jiné než převážně osobní roviny. Ani Petru Vackovi se nepodařilo překonat tento stín. Je to sice kniha dobře a poctivě napsaná, ale nevím, zda si může činit nároky na jiné než osobní poselství a svědectví. Tím neříkám, že by měla, ale přece jenom je škoda, že tak nečiní.

Pavel Kotrla (2003; pro Týdeník Rozhlas; 2. 3. 2004 publikováno na rozhlas.cz)

Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.



Přečtěte si, co píšu na blogu:

Ze čtvrtečního literárně-hudebního večera Cizincem ve Francie (přidáno 08. 12. 2018)

Nejlepší české básně 2018 (přidáno 07. 12. 2018)

Klenov (přidáno 01. 12. 2018)

Udělat si radost v práci (přidáno 29. 11. 2018)

Oldřich Šuleř – Ukradený smích (přidáno 27. 11. 2018)



[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]