[kotrla.com] [seznam recenzí] [potápěč] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Péter Nádas: Dům paní Kláry (Praha: Mladá fronta 2003)

Ohlédnutí za stíny minulosti


Péter Nádas: Dům paní Kláry (Praha: Mladá fronta 2003)Čtyři roky jsme si museli počkat na okamžik, než se nám do rukou dostane nová kniha maďarského prozaika, esejisty a dramatika Pétera Nádase (* 1942), který se mimo jiné nedávno stal držitelem Ceny Franze Kafky. Tentokrát se jedná o soubor novel a povídek Dům paní Kláry, což je ostatně název jedné z přítomných próz pocházejících z let 1962 - 1972, tedy z počátečního období autorovy tvorby. Stejně jako u rozsáhlého románu Kniha pamětí (česky 1999), jehož překlad byl oceněn státní cenou, i nyní knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta, tentokrát v edici Povídky a opět v překladu Anny Valentové.

I když od napsání jednotlivých textů předkládaného souboru uplynulo třicet až čtyřicet let, není tento časový odstup nějak viditelně patrný a jednotlivé prózy zastaraly jen nepatrně. Nejenom tento fakt potvrzuje Nádasovu přináležitost k současné evropské prozaické špičce. Pozastavme se nejprve u chronologicky nejstaršího textu, novely Bible z roku 1962 (zde se není jasné, zda výbor uvádí datum vzniku prózy, nebo časopiseckého otištění, nebo zda došlo k tiskové chybě, neboť některé prameny a encyklopedie uvádí jako datum vydání rok 1967), kterým vstoupil do literatury a která představuje velmi přesnou sondu do společnosti padesátých let, do doby strachu a nedůvěry, kdy shora diktované hodnoty měly překrýt a nahradit staré hodnoty. Nádas na prokresleném portrétu zcela konkrétní rodiny ukazuje, že atmosféře strachu neunikají ani její tvůrci. A bohužel ani jejich děti, pro které je realita už od samotného počátku pokřivená a díky které o mnoho rychleji ztrácí svou přirozenost. A tak se i svět ne nevinných dětských her plní nepřirozenou krutostí, ublíženími, křivdami, nedůvěrou a podezříváním. Podobně je tomu i v povídce Zeď (1963). Právě ta fyzicky ohraničuje komplex vil režimních prominentů a odděluje tento uzavřený svět mocenské špičky od světa okolního. Opět do něj vstupujeme prostředím dětských protagonistů a sledujeme jeho deformace a pokřivená zrcadla, která nastavuje.

Snad pouze v jediném textu výboru, v Zahradníkovi (1964), je opuštěn motiv s politickým podtextem a Nádas se zde představuje především jako skvělý pozorovatel schopný empatie. Smutek a osamění chlapce, kterému zemřela matka prostupuje každou stránkou. Stejně tak i ticho a nepochopení mezi ním a jeho otcem, které se ještě prohloubí poté, co si domů přivede novou ženu. Oproti tomu povídka Synaika (1965) představuje krátký a krutý příběh o chvilkovém opojení mocí, které má možnost zakusit chlapec na dětské oslavě, kdy se mu podaří získat převahu nad svými vrstevníky. Krutý svět dětských her není příliš vzdálen světu dospělých a vlastně jenom kopíruje vzorce jeho chování.

V próze Beránek (1967), díky věnování, které je připsáno Ladislavu Fuksovi, v českém čtenáři automaticky vyvstanou asociace, které se při čtení dále prohlubují. Nejedná se o žádnou náhodu, neboť Nádas je s českou literaturou a kulturou poměrně dobře obeznámen a Ladislav Fuks patří k jeho oblíbeným autorům. Osud židovského obyvatele malinké a načerno postavené čtvrti na předměstí, který přežil koncentrační tábor, je tichým soubojem mezi jedincem stojícím na okraji z důvodu rasových a jedinci vydělenými na okraj z důvodu sociálních a společenských. Ale i v tomto příběhu je moc na straně silnějších a slabší podléhá závisti, neporozumění, strachu a obavám většiny. Ani s novým společenským zřízením nezmizela stará nenávist, která postupně vyplouvá na povrch.

Novela Dům paní Kláry (1967) je příběhem v osamění žijící vdovy po komunistickém pohlavárovi, která se snaží sepsat své vzpomínky na jeho osobu, a její venkovské posluhovačky. Zároveň se jedná o konfrontací dvou rozdílných světů žen z rozdílných společenských vrstev. I uprostřed panujícího komunistického režimu a právě v prostředí jeho prominentů zůstává zachováno dřívější rozdělení na „panstvo“ a „poddané“, které si uvědomují obě strany. Přesto lze u obou žen nalézt momenty vzájemného pochopení a porozumění pro vzájemné postavení.

Od ostatních textů se v mnohem liší povídka Mínótaurus, podle které byl nazván soubor původně. Je chronologicky nejmladší a tvoří závěrečnou část výboru. Poodhaluje fantastickou a absurdní polohu Nádasovy tvorby. Jedná se o text, který poněkud vybočuje a zvláštním způsobem narušuje celistvost knihy. Vzhledem k době svého vzniku, rok 1970, se dá předpokládat, že autora ovlivnila především proměňující se nálada společnosti, která mimo jiné souvisela i s událostmi Pražského jara. Tato próza ale nepředstavuje nejvýraznější text knihy, a tak výběr jiného názvu pro české vydání byl správným rozhodnutím.

Ve všech Nádasových povídkách a novelách se opakuje jeden motiv, a to obraz moci, která mění a proměňuje její vlastníky, ať už dočasné, či vládnoucí mocenskou špičku. Není divu, že je autor tímto prostředím fascinován a že dokáže věrně podat jeho detaily a stinné stránky. Jako syn vysoce postaveného stranického funkcionáře toto zná z vlastní zkušenosti. S odstupem času se z jeho textů vytrácí jejich politická angažovanost a zůstávají pouze příběhy a osudy postav, které byly poznamenány panující ideologií. Jedno však protagonisty jednotlivých próz spojuje. A to pocit osamění, ale zároveň i jakési výlučnosti, kterou do jejich osudů autor promítl. Pokud si však odmyslíme konkrétní kulisy, tedy zpravidla padesátá léta v Maďarsku, tak i bez nich nám zůstávají literární texty, které obstojí samy o sobě, neboť jedna z poloh Nádasova mistrovství spočívá právě v tom, že dokáže plasticky ztvárnit portréty na pozadí dějinných událostí. Kniha představuje přinejmenším zajímavou alternativu zobrazení konkrétní dějinné epochy a středoevropského prostoru, ke kterému přináleží i naše země. Překladem byl splacen jeden z letitých dluhů vůči maďarské literatuře, který zde byl. Škoda jen, že kniha neobsahuje doslov či aspoň ediční poznámku, neboť obé by v tomto případě bylo namístě a jejich absence zamrzí.

Pavel Kotrla (2004; pro Tvar)

Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora. Poslední úprava stránek 17. dubna 2013.

Jste možná  502193 unikátní čtenář nebo návštěvník mých recenzí od 13. dubna 2004



Přečtěte si, co píšu na blogu:

Beseda s Petrem Hruškou & Slavnostní vyhodnocení soutěže Talent ze šuplíku (přidáno 13. 12. 2017)

Slam poetry Vsetín (přidáno 26. 11. 2017)

Jiří Kolář: Každému jeho Olymp (přidáno 26. 11. 2017)

Oldřich Šuleř – Chýrný valašský muzikant Jan Pelár (přidáno 24. 11. 2017)

10 NEJ MUNIPRESS (přidáno 22. 11. 2017)



[kotrla.com] [seznam recenzí] [potápěč] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]