[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Péter Nádas: Dům paní Kláry (Praha: Mladá fronta 2003)

Ohlédnutí za stíny minulosti

Péter Nádas: Dům paní Kláry (Praha: Mladá fronta 2003)Čtyři roky jsme si museli počkat na okamžik, než se nám do rukou dostane nová kniha maďarského prozaika, esejisty a dramatika Pétera Nádase (* 1942), který se mimo jiné nedávno stal držitelem Ceny Franze Kafky. Tentokrát se jedná o soubor novel a povídek Dům paní Kláry, což je ostatně název jedné z přítomných próz pocházejících z let 1962 - 1972, tedy z počátečního období autorovy tvorby. Stejně jako u rozsáhlého románu Kniha pamětí (česky 1999), jehož překlad byl oceněn státní cenou, i nyní knihu vydalo nakladatelství Mladá fronta, tentokrát v edici Povídky a opět v překladu Anny Valentové.

I když od napsání jednotlivých textů předkládaného souboru uplynulo třicet až čtyřicet let, není tento časový odstup nějak viditelně patrný a jednotlivé prózy zastaraly jen nepatrně. Nejenom tento fakt potvrzuje Nádasovu přináležitost k současné evropské prozaické špičce. Pozastavme se nejprve u chronologicky nejstaršího textu, novely Bible z roku 1962 (zde se není jasné, zda výbor uvádí datum vzniku prózy, nebo časopiseckého otištění, nebo zda došlo k tiskové chybě, neboť některé prameny a encyklopedie uvádí jako datum vydání rok 1967), kterým vstoupil do literatury a která představuje velmi přesnou sondu do společnosti padesátých let, do doby strachu a nedůvěry, kdy shora diktované hodnoty měly překrýt a nahradit staré hodnoty. Nádas na prokresleném portrétu zcela konkrétní rodiny ukazuje, že atmosféře strachu neunikají ani její tvůrci. A bohužel ani jejich děti, pro které je realita už od samotného počátku pokřivená a díky které o mnoho rychleji ztrácí svou přirozenost. A tak se i svět ne nevinných dětských her plní nepřirozenou krutostí, ublíženími, křivdami, nedůvěrou a podezříváním. Podobně je tomu i v povídce Zeď (1963). Právě ta fyzicky ohraničuje komplex vil režimních prominentů a odděluje tento uzavřený svět mocenské špičky od světa okolního. Opět do něj vstupujeme prostředím dětských protagonistů a sledujeme jeho deformace a pokřivená zrcadla, která nastavuje.

Snad pouze v jediném textu výboru, v Zahradníkovi (1964), je opuštěn motiv s politickým podtextem a Nádas se zde představuje především jako skvělý pozorovatel schopný empatie. Smutek a osamění chlapce, kterému zemřela matka prostupuje každou stránkou. Stejně tak i ticho a nepochopení mezi ním a jeho otcem, které se ještě prohloubí poté, co si domů přivede novou ženu. Oproti tomu povídka Synaika (1965) představuje krátký a krutý příběh o chvilkovém opojení mocí, které má možnost zakusit chlapec na dětské oslavě, kdy se mu podaří získat převahu nad svými vrstevníky. Krutý svět dětských her není příliš vzdálen světu dospělých a vlastně jenom kopíruje vzorce jeho chování.

V próze Beránek (1967), díky věnování, které je připsáno Ladislavu Fuksovi, v českém čtenáři automaticky vyvstanou asociace, které se při čtení dále prohlubují. Nejedná se o žádnou náhodu, neboť Nádas je s českou literaturou a kulturou poměrně dobře obeznámen a Ladislav Fuks patří k jeho oblíbeným autorům. Osud židovského obyvatele malinké a načerno postavené čtvrti na předměstí, který přežil koncentrační tábor, je tichým soubojem mezi jedincem stojícím na okraji z důvodu rasových a jedinci vydělenými na okraj z důvodu sociálních a společenských. Ale i v tomto příběhu je moc na straně silnějších a slabší podléhá závisti, neporozumění, strachu a obavám většiny. Ani s novým společenským zřízením nezmizela stará nenávist, která postupně vyplouvá na povrch.

Novela Dům paní Kláry (1967) je příběhem v osamění žijící vdovy po komunistickém pohlavárovi, která se snaží sepsat své vzpomínky na jeho osobu, a její venkovské posluhovačky. Zároveň se jedná o konfrontací dvou rozdílných světů žen z rozdílných společenských vrstev. I uprostřed panujícího komunistického režimu a právě v prostředí jeho prominentů zůstává zachováno dřívější rozdělení na „panstvo“ a „poddané“, které si uvědomují obě strany. Přesto lze u obou žen nalézt momenty vzájemného pochopení a porozumění pro vzájemné postavení.

Od ostatních textů se v mnohem liší povídka Mínótaurus, podle které byl nazván soubor původně. Je chronologicky nejmladší a tvoří závěrečnou část výboru. Poodhaluje fantastickou a absurdní polohu Nádasovy tvorby. Jedná se o text, který poněkud vybočuje a zvláštním způsobem narušuje celistvost knihy. Vzhledem k době svého vzniku, rok 1970, se dá předpokládat, že autora ovlivnila především proměňující se nálada společnosti, která mimo jiné souvisela i s událostmi Pražského jara. Tato próza ale nepředstavuje nejvýraznější text knihy, a tak výběr jiného názvu pro české vydání byl správným rozhodnutím.

Ve všech Nádasových povídkách a novelách se opakuje jeden motiv, a to obraz moci, která mění a proměňuje její vlastníky, ať už dočasné, či vládnoucí mocenskou špičku. Není divu, že je autor tímto prostředím fascinován a že dokáže věrně podat jeho detaily a stinné stránky. Jako syn vysoce postaveného stranického funkcionáře toto zná z vlastní zkušenosti. S odstupem času se z jeho textů vytrácí jejich politická angažovanost a zůstávají pouze příběhy a osudy postav, které byly poznamenány panující ideologií. Jedno však protagonisty jednotlivých próz spojuje. A to pocit osamění, ale zároveň i jakési výlučnosti, kterou do jejich osudů autor promítl. Pokud si však odmyslíme konkrétní kulisy, tedy zpravidla padesátá léta v Maďarsku, tak i bez nich nám zůstávají literární texty, které obstojí samy o sobě, neboť jedna z poloh Nádasova mistrovství spočívá právě v tom, že dokáže plasticky ztvárnit portréty na pozadí dějinných událostí. Kniha představuje přinejmenším zajímavou alternativu zobrazení konkrétní dějinné epochy a středoevropského prostoru, ke kterému přináleží i naše země. Překladem byl splacen jeden z letitých dluhů vůči maďarské literatuře, který zde byl. Škoda jen, že kniha neobsahuje doslov či aspoň ediční poznámku, neboť obé by v tomto případě bylo namístě a jejich absence zamrzí.

Pavel Kotrla (2004; pro Tvar)

Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora. Poslední úprava stránek 2. března 2018.



Přečtěte si, co píšu na blogu:

Karel Prokeš ve Vizitce (přidáno 20. 04. 2018)

Ondřej Hložek: Dědečkova almara (přidáno 19. 04. 2018)

Jakub Řehák ve Vsetíně (přidáno 17. 04. 2018)

Texty 75 (zima 2017/2018) (přidáno 01. 04. 2018)

Ze křtu CD Lucie Redlové a básnické sbírky Radky Rubiliny (přidáno 25. 03. 2018)



[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]