Pavel Kotrla: Literární květen 2003

Nejsem vášnivým přívržencem literárních festivalů, ani jiných hromadných akcí. Tato skutečnost je o mně víceméně známa. Přesto jsem letos podlehl a i se těšil na zlínský festival Literární květen. Nebudu zde psát o tom, zda se zdařil, či ne. O tom už psali jiní. Ostatně se k tomu ani necítím povolaný, neboť jsem absolvoval pouze jeho část.

Zaměřím se tedy pouze na diskuzi o časopisech a její pozdější veřejnou prezentaci. Zastoupena byla většina z existujících literárních časopisů. A protože to není zas tak velké množství, tak si je zde dovolím vyjmenovat pěkně podle abecedy: Aluze, Host, Literární noviny, Plž, Psí víno, Světlík, Texty. Nechyběly ani pouze internetové Liberecké listy. A v osobě Vladimíra Novotného byl částečně zastoupen i Itelektuál. Přesto zde chyběli zástupci Tvaru a Revolver Revue, ač byli pozváni.

Panelová diskuze byla pro mne překvapením přinejmenším v jednom ohledu: je celkem pochopitelné, že tvůrci jednotlivých periodik se mezi sebou navzájem mnohdy osobně neznají, zarážející je však, že i při tak skrovném počtu literárních časopisů se mnohdy ani neví o vzájemné existenci. Což je přinejmenším znepokojující stav, indikující, že něco není zcela v pořádku.

Pokud očekáváte, že nyní začnu lkát nad nedostatkem financí, které by pomohly časopisy zviditelnit a dostat k více čtenářům, tak se mýlíte. Peníze jsou sice důležité, ale ne natolik, aby mohly zabránit fungování literatury. Tomu brání jiná skutečnost – nedostatek čtenářů. Vždyť se neprodá ani těch několik stovek exemplářů. Host má náklad asi 1000 výtisků, s Aluze 500. Literární noviny na tom jsou o něco lépe, mají asi 7 tisíc předplatitelů. To jenom tak na okraj, ať víme v jakých zahanbujících číslech se pohybujeme. Lkání Literárních novin a některých pamětníků a literárních historiků, že v dávné minulosti vycházely v nákladu více než 300 000 kusů, je pak sice mnohem snáze pochopitelnější, ale na situaci to bohužel nic nemění. Je to historie, která je stará víc než třicet let. A to třeba já ještě nebyl na světě.

A tak nezbývá než vydržet. Co jiného. Před usnutím si listovat v tlustém Donu Quijotovi a doufat, že na boj s větrnými mlýny ještě nejsme sami. Právě podobná setkání jsou jako osvobozující terapie, která nás utvrzuje v tom, že přes všechny potíže a komunikační šumy je nás, podobně postižených, stále ještě celkem dost. Bylo tomu tak i ve Zlíně. Buďme proto optimisty. Snad se nám podaří někoho infikovat.