Gabriel García Márquez: Žít, abych mohl vyprávět (Praha: Odeon 2003)

Dlouhé čekání

Mezi španělským vydáním prvního dílu pamětí kolumbijského spisovatele Gabriela Garcíi Márqueze a českým překladem Žít, abych mohl vyprávět (Odeon 2003) sice uplynul pouhý rok, ale i tak to bylo dlouhé čekání. Pro celý hispánský svět to byla událost mimořádného významu. A stejné nadšení vzbudil i překlad.

Pokora a obdiv, se kterou tento velikán, držitel Nobelovy ceny za literaturu, hovoří o jiných, nám odhaluje Márqueze nejenom jako geniálního spisovatele, ale také jako neobyčejně empatického člověka a pozorovatele. Nemáme totiž před sebou „pouhé" vzpomínky, memoáry tak dobře známé v jejich úpadkové a plané verzi z per (a často ani to ne) prchavých hvězdiček a politiků, ale monumentální epopej, průvodce nejenom autorovým dílem, ale také divokými a zmatenými dějinami dvacátého století latinskoamerického regionu. Tento díl je pak převážně dějinami Kolumbie. V mnohých osobách a Márquezových známých poznáváme předlohy jeho postav z jeho pozdějších děl a on sám na to i někdy upozorňuje. A tak jsou nám opět o něco bližší postavy Sto roků samoty a Lásky za časů cholery , či dívky z jeho povídek. Autor nám odhaluje nejenom pozadí jeho tvorby, které úzce souvisí s prožitými událostmi, ale ukazuje nám i literární kořeny jeho díla. Seznamujeme se tak s Márquezem jako s náruživým čtenářem a sledujeme jeho vztah k jiným autorům a literárním dílům. Jeho láska k literatuře je dokonce tak silná, že od něj čteme i slova: „Krást knihy je přečin, nikoliv zločin." Slova, která ostatně plně chápu. A jak upozorňuje, je také rozdíl mezi lhaním a vyprávěním příběhů.

Márquezova cesta za literaturou a spisovatelským povoláním nebyla nejsnadnější. Poměry ve kterých vyrůstal nelze označit jinak, než chudobné, a přece od něj neuslyšíme žádného naříkání. Podmínky, ze kterých vzešel, jsou prostě pro mnohé z nás již nepředstavitelné, jiné. Pro nás jsou možná fascinující svou exotickou vzdáleností, ale je řada skutečností, na které se u nás poslední dobou pozapomíná, či spíše se vědomě opomíjí. Márquez, podobně jako řada dalších latinskoamerických autorů, má své politické přesvědčení – a to levicové. Souvisí to právě i s poměry, ze kterých vzešel. Autor je ostatně dobrým přítelem Fidela Castra, se kterým se poprvé setkal již v bouřlivých padesátých letech. V našich končinách je znám především jako výtečný povídkář a romanopisec, jako umělec ověnčený Nobelovou cenou. On sám přesně rozlišuje mezi těmito dvěma žánry a umění povídky považuje za obtížnější. Obecně se také zapomíná na Márquezovo občanské povolání novináře, ve kterém strávil značnou část let a ke kterému se vrátil i v devadesátých letech svou knihou o kolumbijské drogové válce. Škoda, že není přeložena do češtiny. To je ostatně i osud jeho knihy reportáží ze zemí bývalého Východního bloku z roku 1959. Právě ta by mohla tvořit velmi zajímavý protipól k jeho knize Chile očima skryté kamery , která je dokumentem o tajné návštěvě Chile emigrantem, režisérem Miguelem Littinem v době Pinochetovy diktatury.

Márquez je prostě milovníkem života, žen, hudby, věcí a jeho vzpomínky jsou pokračováním knih, které tak dobře známe a které milujeme. Tedy někteří z nás. V posledních letech, z důvodů nevyléčitelné nemoci, se však autor již nezúčastňuje veřejného života. A tak doufejme, že jeho paměti nebudou knihou poslední. Vždyť zázraky, které prostupují všedními dny jako něco přirozeného, z jeho knih dobře známe.

Budou to dlouhé měsíce, než se dočkáme dalšího dílu jeho vzpomínek, které nás přenesou do doby vzniku nejslavnějších autorových děl. Ale aspoň částečně je může ukrátit kniha Evy Lukavské „Zázračné reálno" a magický realismus , kterou také v loňském roce vydalo brněnské nakladatelství Host a která rozebírá a srovnává díla Alejo Carpentiera a Gabriela Garcíi Márqueze, a to na pozadí širších literárních a kulturních souvislostí. Po knize Anny Houskové Imaginace hispánské Ameriky je to tak druhá významná publikace zabývající se literaturou latinskoamerického kontinentu. A hned mohu říci, že v knihovničce zájemce o literaturu této oblasti je nepostradatelná. Ještě stále je v hlubinách tohoto kontinentu co objevovat. A to nejenom u již známých moderních klasiků, kde nám chybí například překlady mnohých knih Cortázara, Amada, Fuentese, ale především pak u nových generací autorů, kteří v češtině nejsou dostupni vůbec. Stačí se jen podívat třeba do literatury argentinské.