Ač to bývá spíše výjimkou, v místě, kde autorova prvotina skončila, tam následující sbírka bez jakéhokoliv náznaku prodlevy pokračuje ve stejném tónu. Pozoruhodný na této skutečnosti je fakt, že nedochází k zásadnějším proměnám Doležalova jazyka ani ke změně autorského pohledu na okolní realitu. Snad je to dáno tím, že už Obec je podivuhodně vyzrálou sbírkou, a zcela jistě taky poměrně krátkým časovým obdobím, ve kterém verše následující vznikaly.

Obě sbírky jsou důkazem, že Doležal má daleko k jakémukoliv experimentování s jazykem a obrazem, jeho poezii lze označit za tradiční či tradicionalistickou, v tom nejlepším slova smyslu. Vzhledem k autorově snaze o epičnost básně a ve snaze o zachycení lidských osudů bychom jeho básnické kořeny snad mohli hledat v některých sbírkách Jiřího Koláře (např. Vršovický Ezop). Ale patrnější je vliv poezie Františka Halase a Ladislava Fikara. Veškeré poetické dění, jehož jsme svědky, je pak soustředěno do krajiny Českomoravské vrchoviny, jmenovitě do jednoho místa, které může mít pouze obecné pojmenování – obec – či zcela konkrétní – Podivice. A je jedno, zda se jedná o místo reálné či neexistující, neboť Doležalovi se podařilo vybudovat svébytný básnický svět, který dokázal zaplnit takovým množstvím osudů a příběhů, že podobnou koncentraci nacházíme snad jen v Haškově Švejkovi a mnohým jiným by tyto náměty postačily na několik povídkových knih.

Jak již bylo uvedeno výše, Doležalova poezie je neodmyslitelně spjata s konkrétním místem, a tím je venkovské prostředí. Jeho obraz je podobný tomu, jejž známe z díla Bohuslava Reynka. Avšak tento prostor přece jenom dostává podobu poněkud jinou, méně lyrizující Doležalův jazyk postrádá Reynkovu metaforiěnost, dokonce by se dal nazvat střízlivým. Ale právě tato zdánlivá chudost podtrhuje a do popředí staví obsah básní, ve kterých je čtenář svědkem defilé prostých vesnických postav a jejich osudů. Tím, že tyto postavy jsou nositeli konkrétních jmen, je neobyčejně posíleno věrohodné pozadí jejich příběhů. Ty jsou zpravidla osekány pouze na několik málo veršů a Často je zachycen jeden jediný okamžik, osudový zlom, zpravidla smrt. Ostatně smrt, taje přítomna ve většině básní i ve vstupech, které sbírky uvádí. U Obce jsou tyto citáty z Williama Blakea a Josefa Šafaříka, u Podivice je to stránku a půl dlouhý soupis úmrtí ze zápisníku Josefa Vondry. Obě motta mají svůj smysl, ale přece jenom, to druhé, civilnější, se hodí ke stylu Doležalovy poezie více, neboť i smrt má v jeho pojetí značně civilní ráz.

Bude zajímavé sledovat, zda autorova tvorba bude pokračovat v dosavadní monotematicky působící linii nebo zda jeho poezie dozná výraznějších změn. Nicméně nic z toho budoucího nemůže zastřít fakt, že v současnosti patří Doležal mezi největší talenty české poezie a většinu současné produkce básnické vysoce převyšuje.

Pavel Kotrla

1997 „V popředí zájmu: smrt“, Tvar 8, č. 16, str. 21