Jaroslav Pížl: Sběratelé knih (Brno: Petrov 2004)

Dvě knihy v jedné

Knihy, ve kterých ony samy vystupují v hlavní roli, mám rád a už podvědomě k nim zaujímám vstřícný postoj. Jsou-li zahaleny tajemstvím a doplněny detektivním příběhem, tím lépe. O všeobecné oblíbenosti knih tohoto typu svědčí i Šifra mistra Leonarda Dana Browna, která již delší dobu okupuje přední příčky knižních "hitparád".

Do této skupiny patří i nakladatelstvím Petrov vydaná próza Sběratelé knih (2004). Její autor Jaroslav Pížl není nikterak neznámý. Má "na svědomí" již několik výrazných básnických sbírek, které mu zajistily slušné renomé. Kniha právě vyšlá je však jeho prozaickým debutem; jenom na okraj dodejme, že v příjemné grafické podobě Bedřicha Vémoly.

Podobně jako Jméno růže Umberta Eka, či mnohé další romány, i ona pracuje s poměrně rozšířeným motivem ztraceného textu. Ten je zde objeven spíše náhodou a právě okolnosti, za jakých se tak stalo, Pížlovu knihu odlišují. Neboť kniha je hlavním hrdinou za temné noci odcizena ze starého a opuštěného domu. Díky originálnímu nápadu autora je hlavní hrdina "profesionálním sběratelem knih". Někdo by přímo řekl zlodějem, ale věřím, že vášniví čtenáři budou mít pro tuto slabost přece jen větší pochopení.

Nakladatelská informace z obálky knihy, že jsou nám naráz předkládány dvě prózy, je pak kupodivu pravdivá. První tvoří příběh hlavního hrdiny, druhou text vědecko-fantastické knihy, kterou hlavní hrdina na jedné z tajných nočních výprav ukradne a zároveň tak nalezne. Ta mnohými hledaná kniha se stává součástí Pížlova vyprávění a postupně si ji přečteme. Ale ani tak nám její tajemství nebude zcela odkryto. Objeví se až na samém konci příběhu, kdy je v žáru ohně odhaleno zcela nové poselství knihy.

Pížl se svou prózou dostává do polohy blízké knihám Michala Ajvaze. Jeho vyprávění je však založeno spíše na příběhu a nikoliv na úvahách o textu a jeho významu. Přesah k vědecko-fantastické literatuře pak umožnil autorovi popustit uzdu obrazotvornosti a stvořit osobitý snový svět. Česká próza není na díla pohybující se na hranicích umělecké a fantastické literatury nijak chudá, stačí si vzpomenout na díla Čapkova, Weissova, Nesvadbova či Páralova. Autor se touto knihou ocitá v dobré společnosti.

Pížlův vstup na území prózy lze považovat za úspěšný. Nelze sice tvrdit, že by se jeho prozaický debut dal označit za výjimečnou událost, ale jedná se o dobře napsaný text, který má šanci zaujmout. Pro čtenáře obeznámené s předchozím autorovým dílem pak může představovat i jisté překvapení.