Leoš Šedo: Kleště (Brno: Petrov 2005)

Román, který se opozdil o nějaký ten rok

Romány z lékařského prostředí to u čtenářů nemusí mít lehké, pokud již ve svém názvu navozují jisté nepříjemné představy. Zcela jistě to platí v případě knihy ze stomatologického prostředí, pro kterou autor Leoš Šedo zvolil název jednoho z nejméně oblíbených nástrojů: Kleště (Petrov 2005).

Shodou okolností je to v krátké době v tomto nakladatelství druhý román z lékařského prostředí napsaný lékařem. Již poměrně obsáhlý seznam českých autorů této profese se tedy opět rozrostl. Obsáhlá próza je zručně a umně napsána, netrpí žádnými výraznými stylistickými a kompozičními nedostatky. Což je vzhledem ke skutečnosti, že se jedná o autorskou prvotinu, byť autor není neznámý třeba čtenářům Xantypy, víc než chvályhodné. Nelze se divit, že v doslovu z pera Pavla Kohouta jsou vyzdviženy právě tyto přednosti.

Na postavách tří absolventů stomatologie je podrobně vykreslena jistá tragikomičnost normalizačního období, které poznamenalo osud celého národa a nemohlo se vyhnout ani postavám románu. Dějová linka však bohužel až příliš kopíruje všední každodennost a nějakého výraznějšího vzrušení je čtenář ušetřen. K dramatickým vrcholům knihy patří výlet hrdinů na koncert do Maďarska, jež bylo o něco svobodnější. Cesta je však poznamenána tragickou autonehodou. Po přečtení knihy zůstává dojem, že se vlastně příliš mnoho nestalo a že to, co je popisováno, jsme už buď sami zažili, či to alespoň známe z nesčetně znovu a znovu vyprávěných variant. A právě v tom je problém Šedovy prózy.

Přes veškerá pozitiva, kterými je román obdařen, a přes nepopiratelnou čtivost však nezbývá než konstatovat, že se jedná o knihu ze zástupu mnohých. Knih vyrovnávajících se s minulostí a nabízejících záznam vlastní situace vyšlo za posledních deset patnáct let mnoho. Stačí se podívat jen na nabídku zmíněného nakladatelství Petrov, které vydalo například romány Milana Exnera, Petra Hrbáče, či z poslední doby na Učitele dějepisu Terezy Brdečkové (z nakladatelství Argo). Jedná se tedy jen o další z řady próz, které popisují dlouhé období nevýrazně plynoucí normalizace. Kdyby byla vydána před deseti lety, mohla by bývala zaujmout svým vyrovnaným způsobem nazírání mnohem větší počet čtenářů a snad i vyvolat širší odezvu kritické obce. Dnes ji však těžko můžeme považovat za literární událost. Přesto jistě leckteré čtenáře osloví.