Michal Viewegh: Lekce tvůrčího psaní (Brno: Petrov 2005)

Lehce nudná lekce psaní

Vydat knihu věnovanou psaní a o psaní si zpravidla může dovolit jen profesionál, Michal Viewegh se mezi ně může hrdě řadit a sebevědomě tak činí. Novela Lekce tvůrčího psaní (Petrov 2004) je již jeho patnáctým počinem v pořadí. Tentokrát není kniha příliš rozsáhlá, necelých stočtyřicet stran nikterak složitého a komplikovaného děje, který ale autor přece jenom kompozičně poněkud ozvláštnil. Snad pro potěchu svou, snad pro potěchu z dobře zvládnutého řemesla. Opět se seznamujeme s dalšími osudy autorova literárního zrcadla, spisovatele Oskara, kterého známe z předchozích Vieweghových knih a se kterým je spojen řadou detailů. Byť je nemůžeme ztotožnit, z promluv tohoto vypravěče je zřejmé, že mnohé přímo odpovídají názorům autora. Spolu s ním tak vstupujeme na území soukromé školy vyučující tvůrčí psaní. Ztotožnit si ji v českém prostředí s Literární akademií Josefa Škvoreckého napadne asi každého z čtenářů. Ostatně tomu napomáhá všeobecně známá skutečnost, že autor na této škole v roli pedagoga působí. Navíc je pak do knihy včleněna část povídky jedné ze studentek této instituce

Vzhledem k prostředí by se nabízela možnost, že autor nějakým způsobem naváže na anglický univerzitní román, ale nestalo se tak. Dalo by se říci, že spolu se studenty pouze navštěvujeme hodiny semináře tvůrčího psaní, na kterém zaznívá řada užitečných rad. Tu a tam se pak dovídáme něco zajímavého z jejich života. Příběh však není vyprávěn pouze v jedné rovině a takto zkratkovitě, na to je Viewegh příliš zkušeným autorem. A navíc i sečtělým znalcem spisovatelského řemesla. Snad i proto je hlavní děj zarámován schůzkou spisovatele, nakladatele a kritika, na které je vlastní příběh vyprávěn. Díky promyšlené kompozici a díky četným úvahám o procesu psaní, literární tvorby lze knihu do značné míry považovat za zdařilou demonstraci proklamovaných spisovatelských zásad. Byť ne všude se je autorovi podařilo dodržet.

Bohužel však není proč novou knihu doporučit, a není proč ji nedoporučit. Je jen jednou z mnoha. Prodávat ji bude samo jméno autora, které je bezesporu zavedenou značkou. Čtenáři na svého autora nezapomínají, jak dosvědčilo například poslední vyhlašování výsledků Magnesia Litera, kdy za předchozí knihu Vybíjená obdržel čtenářskou cenu. Nejenom z poznámek v této knize je však zřejmé, že autorovi záleží krom čtenářů jaksi běžných, též na čtenářích profesionálních, kriticích. Vůči této skupině bývá zpravidla velmi kritický, ostatně ne vždy neprávem. Tuto zhýčkanou část čtenářské veřejnosti však tato kniha asi příliš nepotěší. Na podobné hry se čtenářem jsou v literatuře zvyklí, přinejmenším díky snad stále ještě trvajícímu postmodernismu. Ne vždy však zaujmou. A bohužel právě do této skupiny nepříliš zajímavých knih lze zařadit i poslední prózu Michala Viewegha.