Umberto Eco: Šest procházek literárními lesy (Olomouc: Votobia 1997)

Italského romanopisce, sémiotika a literárního vědce Umberta Eca není nutno představovat, jedná se o osobu, která je známa v širšímu povědomí. Pozornost si zaslouží každá jeho nová kniha, která se objeví v českém překladu. Máme přeloženy všechny jeho tři romány, ale doposud nám chybí některá závažnější díla z oblasti Ecova teoretického myšlení. Nynější vydání Šesti procházek literárními lesy (Six Walks in the Fictional Woods: 1995; Olomouc: Votobia 1997) je pak výrazným edičním počinem, jenž odstraňuje jedno z bílých míst.

Původně se jednalo o šest přednášek, které Umberto Eco pronesl v roce 1993 na Harvardově univerzitě. V knižním vydání představuje každá z nich samostatnou kapitolu. A i když je lze číst samostatně, dohromady vytvářejí dílo, které je spjato jediným cílem, kterým je opravdová procházka literárními lesy. Bohužel však netuším, zda se náhodou nejedná o nové přepracované vydání Šesti procházek narativními háji (ang. 1994), a tak tuto otázku adresuji někomu zasvěcenějšímu.

O tom, že je Eco milovníkem labyrintů, nelze po přečtení Jména růže a Foucaultova kyvadla pochybovat. Princip labyrintu neuplatňuje pouze ve své beletristické tvorbě, ale i v interpretačním přístupu k textům cizím. Nejedná se však o žádné bloudění, nýbrž o záměrné vyhledávání nových cest, jimiž lze textem procházet. Neboť, podobně jako v rozsáhlém labyrintu, neexistuje pouze jediná cesta k cíli. Čím častěji bludištěm procházíme, tím lépe se v něm orientujeme a nacházíme nové a nové spojnice, až můžeme říct, že už se dokážeme jakž takž orientovat. A podobně je tomu i s textem. A nechat se vést jedním ze stvořitelů labyrintů má své nesporné výhody.

Opakované čtení textu má pro pozorného čtenáře svůj nezastupitelný význam. Právě na tuto skutečnost Eco upozorňuje. Objevuje se však nebezpečí, které je ostatně nastíněno už v samém názvu jiného Ecova cyklu přednášek Interpretácia a nadinterpretácia (Bratislava: Archa 1995), a tím je touha hledat a nalézat v textu i něco, co tam ani přítomno není, ale co v něm sami toužíme objevit. Autor tuto skutečnost ilustruje jedním případem, který následoval po vydání jeho druhého románu. Tehdy mu přítel adresoval dopis, v němž autorovi vytýká netaktnost, s níž využil scény z života jeho příbuzných. Výtka by mohla být i spravedlivá, kdyby však nebyla založena na omylu, který pramenil z toho, že přítel/čtenář mylně odhadl autorovu původní inspiraci. Ta pramenila ze zcela odlišných zdrojů. Eco si všímá toho, co se jeho příteli stalo. Jako každý z čtenářů, i on hledal v textu – literárním lese – prožitky své individuální paměti. Kde leží meze této interpretace, nebude možné s určitostí asi nikdy stanovit. Ale recenzovaná kniha nám v tom může pomoci. Škoda jenom, že nám dosud chybí přeložit práce The Limits of Interpretation a The Role of the Reader, které jí předcházely. Bez nich je obraz Ecova teoretického myšlení neúplný.