Jan Skácel, Beneš Metod Kulda: Pohádky z Valašského království (Praha: Paseka 2006)

Stará vyprávění v novém hávu

Adaptací lidových pohádek je nespočet a ani adaptací pohádek valašských není málo, od těch nejstarších, až po ty současné (viz Zlatá kniha, Evou Hankovou přeložené příběhy Heleny Mičkalové). Nedávno tuto řadu rozšířily Pohádky z Valašského království Jana Skácela, které vydalo nakladatelství Paseka ve velmi sličné grafické úpravě Galiny Miklínové.

Jan Skácel patří k mým nejoblíbenějším autorům, a to včetně jeho tvorby pro děti, která je také dostatečně známá. Přesto byste pohádky zde předkládané u jeho tvorby hledali zpravidla marně. Sice již jednou vyšly, a to v roce 1984 s názvem Bubnování na princezny, ale byly vydány pod jménem překladatelky Blanky Stárkové.

Básník Pavel Šrut, který knihu k vydání připravil, tak nyní pro širokou veřejnost odkryl dosud spíše utajenou část Skácelovy tvorby, za což mu budiž učiněn dík. V předmluvě se zmiňuje, že původní název byl „poplatný tehdejší módě“. Nevím, subjektivně je mi bližší právě ten původní. Myslím si, že právě nový název podléhá módnosti daleko víc. Historicky je valašské království nesmysl. Jedná se jen o dobře propagovaný výmysl reklamní agentury, která na Valašsku ani nesídlí. Tolik k mimoliterární skutečnosti, která se však do literatury promítla. Snad aspoň toto „přiživení se“ napomůže knize v prodeji, protože ty pohádky za to prostě stojí.

Je tu však ještě jedna věc, která mne u této knihy mrzí, byť se netýká obsahu samotného. Na obálce jako autor figuruje pouze Jan Skácel. Přitom uvnitř knihy je správně uvedeno, že vypravuje lidové pohádky Beneše Metoda Kuldy. Ona adaptace Robinsona Crusoa od J. V. Plevy také nikdy nevychází bez uvedení původního autora předlohy na obálce.
Protože se jedná o převyprávění původně lidových pohádek, které jsou obecně v povědomí a stále živé, setkáváme se s důvěrně známými příběhy, které zde není zapotřebí rozvádět. Důležitější je autorova interpretace a to jak byly uchopeny. A zde Skácel dostál své pověsti mistra slovesného umění. Texty osekal od zbytečného balastu a kudrlinek a navrátil je blíž k původnímu mluvenému slovu. Do popředí ta vystopila magičnost vyprávěného a samotná dějová linka. Podařilo se mu eliminovat edukativnost textu, kterou mnohé moderní interpretace záměrně posilují. A tak nakonec držím v ruce knihu, kterou jsem si rád přečetl nejenom já, ale ze které rád čtu před spaním i svému synovi.