Věra Nosková: Víme svý (Praha: Víme svý 2008)

Román z pohraničí v době strachu

Nad prvoplánově líbivou obálkou nového románu Věry Noskové jsem si řekl, že autorka, která ho vloni vydala ve vlastním nakladatelství, nemá poslední dobou na vizáž svých knih štěstí. Román Víme svý, který tvoří samostatný závěr trilogie a navazuje na romány Bereme, co je (2005) a Obsazeno (2007), jsem ale přečetl na jeden zátah.

Příběh se odehrává krátce po sovětské okupaci v malém jihočeském městečku - spíš by se chtělo říci vesnici - poblíž státních hranic. Hrdinka Pavla se tam na prahu vstupu do dospělého samostatného života uchyluje poté, co v Praze nedosáhla úspěchu. Na přímluvu komunistického funkcionáře získává zaměstnání jako kulturní referentka. V městečku se cizímu, neobvyklému a novému nedůvěřuje a Pavla mezi osídlence sudetského pohraničí nezapadne. Blízkost hranic a střelba pohraničníků po těch, kteří je chtějí překročit, ještě zesilují dobový strach. Na něm se ostatně podepisuje i nastupující politická garnitura. Hrdinka se od všeho snaží udržet odstup. Zvlášť, když zjistí, že věřit nelze takřka nikomu - ani promiskuitní kamarádce.

Když se něco kazí, tak je toho obyčejně víc najednou. Pavla, mající obavy o zaměstnání a existenci, zjistí, že je těhotná s bývalým přítelem. Řeší to interrupcí. Přesto se v závěru vše obrací k dobrému a ona nachází životní oporu. Snad. Nebo ne? Příběh zde končí. Autorka si je vědoma rizika navazujících příběhů a čtenáře v doslovu upozorňuje, že další pokračování již očekávat nelze. Naznačuje, že její tvorba se příště bude ubírat jiným směrem. S Pavlou se tedy zřejmě loučíme.

Přiznávám, že neustálé návraty českých autorů do období normalizace mne již svým způsobem nudí a unavují. V mnoha případech se opakuje schéma člověka prohrávajícího souboj s vnějšími okolnostmi a nakonec se nějak srovnávajícího s vynucenou situací. Podobného schématu jsem se obával, i když jsem otevíral nový román Noskové. Naštěstí zbytečně. Jedná se o knihu čtivou a řemeslně dobře zvládnutou. V některých okamžicích překvapuje otevřeností a rozhodně vybočuje z průměru. Za jistý klad lze považovat také autorčinu práci s nářečními prvky a hovorovou češtinou. Její postavy jsou živé a plastické. Nepochybuji, že své čtenáře si kniha najde, zaslouží si je.