Irena Dousková: O bílých slonech (Brno: Druhé město 2008)

Návrat do bezčasí

Konce léta bývají smutné. Končí prázdniny, letní lásky, přichází čas loučení a podzimu. Do tohoto lehce baladického času je zasazen nový příběh úspěšné prozaičky Ireny Douskové O bílých slonech (2008), kterou podobně jako předchozí prózu Oněgin byl Rusák, známou též z divadelního zpracování, vydalo nakladatelství Druhé město. Svým rozsahem má však blíže spíše k povídkovému cyklu Čím se liší tato noc (2004). Drobná próza v komorním obsazení se odehrává v nedávné minulosti a přivádí nás do prázdninové vesnice poblíž Berouna uprostřed bezčasí Husákovy normalizace.

Název knihy odkazuje k lidové pověsti o slonech, kteří zkameněli do podoby bílých skal. Kompozičně je příběh utvářen na kapitolách, které nesou názvy části dětského rozpočítávadla: Štěstí, Neštěstí, Láska, Manželství, Panenka, Kolébka, Hraběnka, Smrt. Podobně jako v autorčině předchozí tvorbě, i nyní se jedná hlavně o příběhy žen. Tentokrát dvou. Letní příběh dívky se prolíná z minulosti vystupujícím tragickým příběhem židovské manželky místního opilce a podivína.

Próza, kterou vhodně doplňují ilustrace Lucie Lomové, jinak jedné z nadějí českého comicsu, nepřináší v zásadě nic překvapujícího, co by již v autorčině díle nebylo k nalezení. Opět období normalizace, jejího dusna a díky své všudypřítomnosti nevnímané nenormálnosti, která se stala denní šedivou skutečností a zkušeností aktérů. Hrdiny jsou opět obyčejní lidé. Čtenáři se nabízí otázka, zda se neskrývá v těchto opakovaných návratech i jistá dávka nostalgie? Snad, možná jsou stále potřeba. To nechť si zodpoví každý čtenář sám. Podobně jako v minulosti, ani nyní autorka nezklamává. Byť se jedná o krátkou prózu, která pravděpodobně nebude patřit k tomu nejvýznamnějšímu z jejího pera, Dousková zde potvrzuje svou vypravěčskou suverenitu a svou přináležitost ke špičce současných českých autorů.