Václav Böhmsche: Pětidenní komedie městská (Praha: vlastním nákladem 2010)

Pět dnů v rušném městě

Vydává-li autor své knihy vlastním nákladem, zpravidla si musí věřit, předpokládat, že má co a komu sdělit. U Böhmscheho knihy tomu tak pravděpodobně bude, neboť čtenář dostává do rukou opravdu objemný svazek o rozsahu více než pět set hustě potištěných stran zmenšené A4. Kniha sice vyšla v malém nákladu, ale v pečlivé a příjemné úpravě Jakuba Trojáka a v tvrdé vazbě. Ostudu by tedy neudělala ani zavedenému nakladatelství a od běžné produkce se víceméně ničím neodlišuje. Podle rozhovoru, jenž před časem poskytl Literárním novinám, autor tiskne knihy na vyžádání. Ale čtenář není odkázán pouze na tištěnou podobu, elektronickou verzi nalezne na stránkách http://pkm.bohmsche.cz.

Pětidenní komedii městskou lze číst dvěma způsoby: lineárně, nebo tak, jak doporučuje autor, kdy z příběhu hlavní postavy dané kapitoly/povídky odskočíte k příběhu vedlejší postavy v textu. Při volbě druhého způsobu je sice možné, že některé stránky knihy budou v konečném důsledku přeskočeny, ale zcela jistě se bude jednat o dobrodružnější čtení. Každý z nás si knihu nakonec může přečíst jinak, po svém. Archaizující jazyk, kterým je kniha psána, je jen maskou. Na tento specifický vyjadřovací prostředek autora si lze brzy zvyknout. Je to stylizace blízká té, kterou známe například z Váchalova Krvavého románu. Sice nám nijak nepřekáží, ale na druhé straně působí místy poněkud nadbytečně. Pokud však přijmeme jistou nadsázku, nejenom v rovině stylizace jazyka, ale i u zachycených situací, jejich výběru a zobrazování, pak nám nic nebrání oddat se čtení. Uchopení téhož časového období pěti dnů z pohledu nových a nových postav je zajímavé. Výsledný obraz se skládá z mnoha faset. Stěží mohu kategoricky prohlásit, zda se bude líbit, nebo ne. Podobné kompoziční hříčky s textem nám nejsou neznámé, stačí vzpomenout například tvorbu skupiny Oulipo či Cortázarův román Nebe, peklo, ráj.

Pokud však autor mluví o povídkách, které se váží k dané postavě, pak bych přece jen byl obezřetnější. Zdá se mi, že povětšinou jsou to spíš kapitoly jedné knihy, protože zcela samostatně, bez opory a kontextu ostatních, obstojí jen některé. Ale ne že by zde takové nebyly. Jen tato kniha prostě není povídkovou sbírkou, jak by se mohlo zdát z autorovy poznámky. Mnohem víc se jedná o román v jedné z jeho mnoha podob.

Přesto jsem se potýkal občas s otázkou, zda to přece jen není čtení již poněkud stereotypní, či spíše zda tomuto nápadu není věnován až příliš velký prostor. Byť je počet lidí vyskytujících se v určitém čase v určitém prostoru konečný, věřím, že ve zpracovávání nápadu by šlo pokračovat dál.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem si docela dobře dovedu představit, že by kniha vyšla i v „normálním“ nakladatelství, ale vzhledem k rozsahu a zaměření je mi jasné, že pokud to autor touto cestou zkoušel, pravděpodobně narazil. Jiným autorům ukazuje, že jsou způsoby, jak své dílo ke čtenářům dostat, čtenářům pak, že i v knihách vydávaných vlastním nákladem lze najít texty srovnatelné s „oficiální“ produkcí nebo ji i předčící. Vzhledem k veřejné dostupnosti textu se můžete přesvědčit sami. Zajímavý experiment, který by byla škoda pominout, byť bude přístupnější pravděpodobně čtenářům, kteří si ještě umějí hrát. Patří k tomu zajímavějšímu, co česká próza aktuálně nabízí. Těm méně odvážným autorům pak ukazuje cestu, po které se mohou vydat sami. Bez ztráty cti.

• Dále jsem o vizuální stránce knihy psal na blogu v příspěvku Malonáklad - to by mohla být cesta