Dvě doposud vydané prozaické knihy Jiřího Drašnara se na první pohled vyznačují poněkud podivnými názvy, ale nad obyčej výstižnými: Desperádos informačního věku (1992) a O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu (1996). Už v nich je obsaženo autorovo příslušenství k současnosti i záliba v nejrůznějších vědách přírodních a společenských.

Nahlédneme-li do Slovníku spisovného jazyka českého (1. díl A-G, 1989, 2. vydání) na stranu 307, zjistíme, že slovo desperát (dříve desperád, desperado) znamená člověka ze zoufalství ke všemu odhodlaného, zoufalého odvážlivce, zoufalce. Tyto postavy před námi v knize Desperádos informačního věku opravdu defilují, jedná se o generaci dospívající na konci šedesátých let, v době poněkud nešťastné. Na pocitu marnosti ovšem nic nemění ani následující léta, ani emigrace a následná změna prostředí. V čase informačního věku není kam utéci, kam se schovat. Člověk prchá nejenom před společností, ale především sám před sebou. Avšak celá tato snaha Drašnarových postav má v sobě cosi ze sisyfovské marnosti počínání.
Desperádos obsahují tří části: Mozky, smečky, koncentráky; Migrace; Café Jungle, které vznikaly v průběhu dvanácti let (1979-91), ale které přesto tvoří pozoruhodně se doplňující celek. První část byla dopsána ještě před autorovou emigrací a zachycuje dění tuzemské, další dvě části jsou věnovány emigraci a následnému americkému pobytu, který není líčen v barvách zrovna růžových, spíše podle přísloví: z deště pod okap. Přes jistou kompoziční rozkolísanost působí Desperádos strhujícím dojmem.

Svůj podíl na tom má i způsob, jakým byla napsána. Nenapadá mne vhodnější označení než chrlení. Chrlení slov v jednom nepřetržitém a strhujícím proudu, na kterém se podepsala i Drašnarova původní profese filmaře. Jeho oko zvyklé na vnímání světa skrze objektiv kamery se nezapře. Tato zkušenost vidění a schopnost z viděného vybrat to nejdůležitější nebo divácky nejpřitažlivější se promítá i do jeho vnímání literárního. Dodejme, že ku prospěchu věci. Čtenář není zatěžován rozvleklým blábolením, ale je vlečen bez oddechu kupředu. To, co je popisováno, má totiž své reálné zázemí, bylo viděno nebo prožito, těžko říct, zda samotným autorem, ale autobiografických prvků je v textu přítomno hned několik.

Druhá Drašnarova kniha O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu přináší posun. Zde už nelze mluvit o autobiografickém příběhu, ale o románu. Autor předkládá kompozičně propracovanější příběh, který zcela jistě nezklame milovníky Márquezových románu (viz Lásku za časů cholery a Sto roků samoty). Podobně jako on i Drašnar podává příběh, který započal kdesi dávno v minulosti, ale který doposud je obsažen v genech účastníků děje.

Tato sága započala v temnem zavánějícím středověku a je dovedena až do součanosti. Příběh si po celou tuto románovou dobu udržuje své logické vazby. Pravda, je narušován mnohými odbočkami, podkapitolami a vsuvkami, ale to vše jenom přispívá k tomu, aby se čtenářova pozornost neotupila. (Ať se ještě někdo snaží tvrdit, že čtení je pouze pasivní činnost!) Pouhé reprodukování tohoto příběhu se mi jeví zbytečným a proto se zříkám. Věnujme se spíše tomu, co bývá autoru někdy vyčítáno.

To, co by čtenáře u méně nadaného autora/vypravěče, mohlo pobuřovat, je u Drašnara popisováno jako samozřejmá součast života. Jakákoli nařčení z obscenity a perverznosti jsou dílem nepochopení a úzkoprsosti. Skeptický pohled na lidské konání, sex a lásku, má své opodstatnění a není v knize obsažen proto, aby pouze lacině šokoval. Spíše je dokladem lidského zápasu s pomíjivostí, dokladem věčného zápasu Erosu a Thanatosu.

Drašnarovy prózy jsou do očí bijícím příkladem toho, že próza doposud nevyčerpala své možnosti a že tvrzení o nemožnosti velkého příběhu a velkých vyprávění nejsou tak zcela podložená. Drašnar si našel cestu, po které se ještě stále dá kráčet. Konce té cesty naštěstí zatím nevidět...