Jakub Chrobák: Jak prázdné kolo, po ráfku (Vsetín: Malina 2015)

Domů?

ISBN: 978-80-904983-6-5

Psát o knihách letitých souputníků je úkol nevděčný. Nepsat o nich, pak zas zbabělost. Tvorbu Jakuba Chrobáka sleduji od počátků a nemůžu opominout ani jeho zatím třetí, nedávno vydanou, básnickou sbírku Jak prázdné kolo, po ráfku (Malina 2014), která přináší necelé tři desítky básní. Přestože mi nejsou všechny její polohy blízké, domnívám se, že se jedná o autorovu zatím nejlepší sbírku.

Básník ve středním věku sice už možná zmoudřel, byl „kdys mlád“ (s. 53), ale odmítá se s touto skutečností ještě smířit. Rád by se vyrovnal se středním věkem, s příchody, odchody a rozchody. Těžko se čte obeznámenému, který někdy čte i mezi řádky. Zvláště když víme, že po ráfku se nikam moc daleko nejezdí, zpravidla se po něm vrací domů. Ostatně báseň Peřiny (s. 30) to potvrzuje: „Toto je štěstí: / vracet se domů / do přečistých peřin.“ Ale zkušenější ví, že při cestě domů se dá i zabloudit.

Při té cestě se kamsi poněkud vytratilo, byť ne zcela, Valašsko, věrný souputník autorových sbírek předchozích. Toto jsem přijal s úlevou. Moc takto navenek dávanému příslušenství nevěřím. Smrskávalo se do spíše formálních, dobře rozpoznatelných atributů.

Nyní přibylo více krajiny města, katolické symboliky, zniternění. A také jsme svědky hledání nových poloh, možná ještě více blízkých undergroundovému vidění světa. Což ale u účastníka establishmentu (autor je vysokoškolský učitel) není zcela obvyklé, a do značné míry ani úplně možné. Ale proč oxymórony jen psát, lze je zkusit i žít. Pokud však underground není v této podobě jen hospodským hartusením. Také se nemohu zbavit dojmu, že ve sbírce ubylo radosti a nespokojenosti. Ale autor i tak dál vede boj za poezii a ve jménu poezie. Také věřím v to, že tento boj má smysl, byť výsledek tohoto zápasu může být a je vždy nejistý. A je tu i vědomí, že se může jednat i o boj prohraný. Vadí mi určité nadbytečné siláctví a místy zbytečné zaujímání póz, které do veršů pronikají. Vím však, že u Jakuba jsou, včetně určité exaltovanosti pronikající i do veršů, jeho součástí.

Vadí mi ty „citace“ siláckých řečí, vulgarismy. Ty jsou dle mého názoru zbytné, neboť je považuju za určitou manýru. Pokud je odmyslíme, zbývá poezie do značné míry tradiční. Ale tam, kde ozývá se ve verších samota a smutek, tam, kde (hospodská) póza mizí, to jsou ta místa a okamžiky, kdy Kubovi věřím a kdy mne jeho poezie oslovuje. A právě pro tyto básně stojí jeho sbírku číst a ty jsou důvodem, proč se mi tato sbírka přes všechny výhrady líbí.