Jan Štolba: Bez hnutí křídel (Praha: Ivo Železný 1996)

Velké je město, malý člověk v něm

ISBN: 80-237-3213-7

Jsou básnické sbírky útlé, o rozsahu několika stran, ale jsou i sbírky rozsáhlejší. Mezi ty druhé patří kniha Jana Štolby Bez hnutí křídel (IZ 1996), která shrnuje básně z let 1988 - 1994. Prozaik a kritik se zde poprvé, nepočítáme-li v Paříži vydanou sbírku Čistá vrána (1988), představuje domácímu publiku jako básník.

Snad si můžeme dovolit tvrzení, že lyrika je jedním z nejspolehlivějších barometrů nálad doby a autora. Přinejmenším v Štolbově případě je toto tvrzení odůvodnitelné. Jak je možno se dozvědět z biografického hesla na konci knihy, autor v letech 1988-1990 pobýval s vystěhovaleckým pasem v New Yorku. Jak je z knihy patrné, toto město natolik prosáklo do jeho poezie, že tvoří nezastupitelné pozadí odehrávajících se události.

Uhranutí velkoměstem, to je pocit, který ze Štolbových básní přímo vyzařuje. Ale už to není ten typ města, který tolik uchvacoval Skupinu 42. Za tu dobu se v mnohém změnilo a změnila se i jeho tvář. Ulicemi města sice proudí davy, ale někam se ztratili lidé jako jednotlivci. Ti, kteří utvářeli jeho individuální tvář. Města jsou nyní libovolně zaměnitelná. Snad i proto zde není označováno skutečným názvem, ale pouze zástupným označením MĚSTO (viz básně Rusové na Coney Islandu a * /Jako bych to MĚSTO/). O tom, že tento pocit vnímání není v současnosti ojedinělý, svědčí např. i sbírka Pavla Zajíčka Kniha měst (1993).

Spolu se Štolbou tedy procházíme městem a vnímáme je jeho očima. Do tohoto pohledu se stále vrací jeden leitmotiv: racek visící ve vzduchu. Už samotný název sbírky - Bez hnutí křídel - jako by evokoval tuto nehybnost, zastavení. Jeho nehybnost nás doprovází na každém kroku. K tomu přispívá i představa města jako swiftovského ostrova Laputa. Toto vytržení ze světa reálných vztahů nám dává možnost poznat město jako samostatný organismus, který žije jenom sám ze sebe a pro sebe, bez nutnosti vnějších kontaktů. Jako by nás tato skutečnost přiváděla do světa jiných fyzikálních zákonů, kde neexistuje příčina a následek, ale pouze vytržené obrazy. Nejzřetelněji si tuto skutečnost uvědomíme u závěrečného oddílu sbírky, nazvaného Comicsy. Cyklus deseti básní lze opravdu vzdáleně přirovnat ke comicsu, ve kterém by jednotlivě básně tvořily políčka příběhu. Podobné jako malířská zkratka zachycující pouze to nejdůležitější, nejcharakterističtější se chovají i tyto texty. Poetika městských zdí je zde vykreslena dokonale, pouze s použitím nezbytných prostředků. Nic nemusí být řečeno naplno, stačí pouhý „realistický“ popis, ale výsledný pocit rozhodně nevyznívá ploše. Ba právě naopak, tento cyklus završuje to, co bylo patrné z předchozích stran: Doba poetistického okouzlení civilizací je už dávno za námi a hravý optimismus současnosti neodpovídá. Nacházíme se v jiné situaci, kdy „daleko od lidí hučí MĚSTO“ a kdy panuje „věk povrchu“ a „mdle udržované slasti“. Básník to bere na vědomí a čtenář s tím souhlasit může, ale také nemusí.