[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Jan Rous

Text vyšel jako úvod v knize Jan Rous - Výbor z díla, kterou jsem uspořádal a kterou vydala v roce 2015 obec Bystřička.[1]

Jan Rous se narodil 23. srpna 1869 v Libkovicích nad Labem. Ve svém rodišti absolvoval obecnou školu a nižší gymnázium. Ve studiu pak pokračoval na evangelickém učitelském ústavě v Čáslavi. Po ukončení studií nastoupil v roce 1890 jako učitel na obecné škole v Heršpicích u Slavkova. Láska k lidové kultuře ho přivedla k tomu, že začal horlivě sbírat a zapisovat lidové písně, říkadla, pověsti, zvyky a obyčeje z Heršpic a okolí. Takto sebraný a heslovitě uspořádaný materiál byl určen pro Národopisnou výstavu, konanou v roce 1895 v Praze a později, v roce 1926, poskytl Jan Rous tento materiál letopisecké komisi v Heršpicích pro záznamy do obecní kroniky. Následně těchto národopisných studií použil Rousův nástupce, učitel z Heršpic, Emil Pátek, který vydal v roce 1928 spis Obec Heršpice u Slavkova.[2]

V roce 1901 byl Jan Rous přeložen na Valašsko. Jako učitel působil na obecných školách ve Lhotě u Vsetína a v Jasence. V roce 1906 (jiné zdroje uvádí až rok 1908) byl přeložen na školu v obci Bystřička, kde se za 22 let svého působení zasloužil mimo jiné i o vybudování nové školy, která svému účelu slouží doposud.

Jan Rous se dokonale sžil s valašským krajem. Studoval jeho historii, národopis i kulturu a své poznatky pak využíval k publikační činnosti. Přispíval svými články do Lidových novin, Učitelských listů, různých vlastivědných sborníků a regionálních týdeníků. Publikoval pod pseudonymy Podřipan, Filius, -ous. Výsledkem jeho mnohaleté sběratelské práce byla i Pamětní kniha obce Bystřičky[3], kterou vedl v letech 1925–1931 a které vtiskl osobitý ráz. Do kroniky začlenil řadu pověstí, pořekadel a dalšího etnografického materiálu, který získal z vyprávění řady pamětníků. Kronika byla pro své vysoké kvality mnohdy oceňována a byla i vzorem. Část těchto sběrů publikoval. Řada sběrů se týká Klenova, po Radhošti snad druhou nejčastěji pověstmi opředenou „horu“ na Valašsku, tak dobře známou z díla Jana Kobzáně o Zbojníkoch a o pokladoch[4]. Bylo by zajímavé sledovat tento možný Rousův vliv, neboť dokladem pozdější vzájemné spolupráce jsou Kobzáňovy kresby k článku Výroba křiváků na Valašsku (ROUS 1931). Zajímavým by mohlo být také srovnání se staršími Kuldovými sběry z lokality sousední.[5]

Pokud však upřeme pozornost k jazyku, tak v jeho sběrech ústní slovesnosti, jsou místa, která vzbuzují otázky. Jedná se o přímý záznam promluvy, nebo zde již dochází k jakési kontaminaci dané jak Rousovým původem, tak vzděláním? Na tuto otázku doposud nepadla odpověď. Při přepisu některých jeho záznamů, publikovaných v knize Čtení z Bystřičky a Růžďky (ROUS 2010), jsme se však ani jako rodilí mluvčí na správné interpretaci mnohdy nemohli shodnout.[6] Uvědomovali jsme si proměnu v čase i vzdálenosti. Vždyť v době, kdy pořizoval záznamy, byl katastr obce Bystřička, primární místo jeho sběrů, jiný a na délku měřil takřka dvacet kilometrů, což je vzdálenost mezi Vsetínem a Valašským Meziříčím nebo mezi Vsetínem a Velkými Karlovicemi, tedy územími, kde jsou proměny nářečí také velmi výrazné.

Kronikářství Rous věnoval značnou pozornost a publikoval na toto téma řadu článků. Spolu s Františkem Táborským a profesorem Josefem Válkem patřil k zakladatelům nového vlastivědného sborníku Naše Valašsko. Založen byl v létě 1928 na schůzi ve valašskomeziříčské sokolovně. Jednalo se víceméně o první a pravděpodobně také nejvýznamnější periodikum se zaměřením na poznávání kultury Valašska, svým přínosem a rozsahem je často považováno za dosud nepřekonané[7].

Zde Jan Rous, spoluredaktor pro Vsetínsko, řídil hlídku obecních kronik a pravidelně přispíval do hlídky soupisové. Zde také vyšla většina jeho významných příspěvků, výběrově: Prženští rektoři od polovice XVII. do počátku XIX. století. (ROUS 1937–1938); Výroba dřevěného náčiní na Valašsku. (ROUS 1929–1930); Výroba křiváků na Valašsku. (ROUS 1931) a Výroba křiváků a nožů na Valašsku. Druhy křiváků a nožů (ROUS 1932); s ilustracemi významných valašských malířů Jana Kobzáně a Karla Hofmana. V době kdy Naše Valašsko dočasně nevycházelo, publikoval ve vlastivědném časopise Od Horácka k Podyjí.

Působil též jako knihovník a vzdělavatel v místní organizaci Sokola a jako důvěrník Přípravného komitétu pro zvelebení Valašska. V rámci Valašska byl známou osobností – zastával místo předsedy okresní učitelské jednoty, byl členem okresního školního výboru a byl i ředitelem vsetínského muzejního spolku.

Jan Rous byl také oblíbeným a častým řečníkem (jak mimo jiné dokazují záznamy z jeho pozůstalosti). Některá témata se v Rousových proslovech objevují pravidelně, až periodicky: Jan Hus, Jan Žižka, Jan Amos Komenský, Valaši a jejich zápas o víru. Této problematice věnoval i svou nejrozsáhlejší práci Valaši v boji za svobodu (ROUS 1931)[8]. Zde je patrný vliv jeho evangelické víry.

Po odchodu na důchod žil u svých příbuzných v obci Jablůnka, kde v letech 1930–1945 působil opět jako kronikář a vedl pamětní knihu. Nadále se věnoval osvětové činnosti. Jan Rous zemřel dne 19. ledna 1950 v Jablůnce.

Rukopisná pozůstalost, psaná převážně na rubu rozstříhaných školních vysvědčení a formulářů, je uložena ve fondu Státního okresního archivu Vsetín[9]. Fond, který je dochován z let 1893–1948, byl vyčleněn z archivu obce Jablůnka a do Okresního archivu ve Vsetíně byl převzat 30. 4. 1964. Část osobní pozůstalosti vlastnilo Okresní vlastivědné muzeum ve Vsetíně, nyní Muzeum regionu Valašsko. Neuspořádaná pozůstalost byla archivářkou Evou Adámkovou rozčleněna do tří oddílů – korespondence, rukopisy a přípravný materiál (včetně nákresů). Písemná pozůstalost Jana Rouse je cenná zejména pro regionální historii Heršpicka[10], ale především Vsetínska. Obsahuje především cenné materiály národopisné, pověsti vážící se ke Klenovu, Medůvce, Štípě. Lze konstatovat, že vše podstatné však Jan Rous publikoval již za svého života. Výjimku představují přepisy záznamů, které byly publikovány v knize Čtení z Bystřičky a Růžďky (ROUS 2010).

Rousův pohled na svět a společnost byl formován jeho náboženským vyznáním. A řada příspěvků jeho víru odráží. Měl štěstí, že Valašsko zastihl v době, kdy zde docházelo k bouřlivým změnám a kdy se s definitivní platností měnilo svou tvář. Překotně se rozvíjí průmysl a dochází k výrazným proměnám tradičního způsobu života. Dochází k elektrifikaci obcí, objevuje se rozhlas. Rous je přímým svědkem proměny orální kultury. Ta se proměňuje, vyprávění postupně mizí a z lidových vypravěčů se stává postupně až pouhá atrakce.

Přestože od vzniku příspěvků již uplynulo několik desetiletí a poznání v mnoha oblastech pokročilo, i ony si zaslouží naši pozornost. Odkaz Jana Rouse je sice poměrně rozsáhlý, ale jeho dílo bohužel zůstalo doposud roztroušené a neuspořádané nebo v rukopisu. Přesto se jedná o osobnost, která si zaslouží pozornost a která ve své době svou činností podstatnou měrou ovlivňovala společenské dění na Valašsku. S nadšením se podílel na veřejném a kulturním životě první republiky. Ideálům nového státu pak přinesl jednu z největších obětí, život svého syna. Jeho syn Zdeněk Rous (23. září 1911, Bystřička – 1. září 1939) padl hned na počátku II. světové války jako letecký důstojník na polském území.

Za povšimnutí a zdůraznění stojí fakt, že v Rousově případě se jedná o člověka, který na Valašsko přišel zvenčí. A byl Valašskem okouzlen a uhranut, sblížil se s ním a našel zde svůj domov (podobně tomu bylo například později u sběratelky lidové slovesnosti z oblasti Velkých Karlovic Heleny Mičkalové). Široká šíře zájmů způsobila, že své výsledky nekoncentroval do rozsáhlejších publikací nebo do knižního svazku. Jeho odkaz je svědectvím vytrvalé drobné denní a mravenčí práce, ze které lze nadále čerpat (a také je čerpáno i v současnosti), jak dokazují citace z jeho etnografických příspěvků (např. KRAMAŘÍK 1969, s. 116–118), případně sběrů. S odstupem doby je patrné, že právě ty mají největší cenu. Mnohdy byly primárními informačními zdroji, zvláště pak ty, které věnoval historii křiváčkářů a které jsou považovány za základní práce v této oblasti (URBACHOVÁ 1969, s. 148–149). Mezi jeho významné práce patří také Výroba dřevěného nářadí na Valašsku (ROUS 1929–1930) s bohatým ilustračním doprovodem či jeho Příspěvek k starému valašskému zemědělství (ROUS 1946). Tyto práce významem převažují nad sice důležitými a četnými, ale časovými příspěvky osvětovými, ve kterých však nepřekročil obvyklé meze.

 

Poznámky

[1]     Tento text původně vyšel v publikaci Valašsko (historie a kultura) . Zde vychází v upravené a rozšířené podobě.

[2]     Později proběhl soudní spor, který za autora určil právě Jana Rouse.

[3]     Pamětní kniha obce Bystřička, díl I., 1925–1931.

[4]     KOBZÁŇ, Jan: O zbojníkoch a o pokladoch: z Moravského Valašska, Praha: B. Kočí, 1927.

[5]     KULDA, Beneš Metod. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Rožnovského, 1854.

[6]     Rous sám si byl vědom této problematiky, viz jeho článek Lidová mluva (Naše Valašsko. 1931, roč. II, č. 4, s. 193–194.)

[7]     Pozadí vzniku Našeho Valašska, Rousův podíl na jeho vzniku, ale i finanční potíže, které jeho vydávání doprovázely, obšírně přibližuje diplomová práce Ondřeje Volčíka Osobnost a dílo Josefa Válka (Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Brno 2014.

[8]     Dobové zhodnocení této Rousovy brožury přináší anonymní recenze: Ke stopadesátému výročí tolerančního patentu shrnul Rous v dobrý přehled dosavadní vědomosti o náboženských bojích Valachů v XVII. a XVIII. století. Pro dobu pobělohorskou užito zvl. nových poznatků z bádání ředitele mor zem. archivu Dra Fr. Hrubého ve spise o Velenovi z Žerotína, který byl duchovním vůdcem valašského odboje v době své emigrace spolu s Janem Adamem z Víckova. Mnohé události nabývají tímto přehodnocením jiného reliéfu a další bádání o dějinách naší emigrace osvětlí asi ještě leccos z odboje, jejž starší literatura, na základě protireformačních pramenů psaná, většinou pojímá jako činy loupeživých rot. Jest na čase, aby nyní po převratu pověděn tu byl otevřeně spravedlivý soud o událostech, přes něž se s ohledy na dynastii přecházelo mlčky, aneb jež právě proto zkreslovány. V tom vidíme zásluhu spisku Rousova, že takové nové pojetí v přehledně stavěných odstavcích činí přístupným i širší obci čtenářů. Tyto ideové boje náboženské v době války třicetileté i předtoleranční povznášejí dějiny Valašska do dějin zápasů o statky kultury a vzdělanosti celonárodní, ba i širší. Dobře činí autor paralelu mezi boji těchto našich hraničářů a odbojem chodským, literárními a uměleckými díly daleko populárnějším. Na obálce je perokresba K. Hofmana, pomník čtyřem obětem růžeckým z r. 1777. Kdy se dočkají památníku tisíce a tisíce „neznámých vojínů“ z obou valašských rebelií? (Naše Valašsko. 1931, roč. II, č. 4, s. 198.)

[9]     Státní okresní archiv Vsetín, Fond Pozůstalost Jana Rouse, inv. č. 132.

[10]    Viz např. Janem Rousem zapsaný text Panenka Maryja po světě chodila, Synáčka Božího na rukách nosila (Heršpice 1893–1894, Dokumentační sbírky a fondy Etnologického ústavu AV ČR,v. v. i., Praha, pracoviště Brno A 1263/17).

 

 

LITERATURA A PRAMENY


Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora. Poslední úprava stránek 2. března 2018.



Přečtěte si, co píšu na blogu:

Bylo nebylo – Anna Pleštilová (přidáno 20. 05. 2018)

Asi kouzlo woodooo (přidáno 13. 05. 2018)

Literárně-hudební večer #11 (přidáno 13. 05. 2018)

ZDW 2018: Konference design & marketing (přidáno 10. 05. 2018)

Ivana Myšková ve vsetínské knihovně (přidáno 05. 05. 2018)



[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog autora] [sloupky pro Host] [texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]