Zbyněk Hejda: Básně (TORST 1996)

Byl jsi prach a budeš!

Nepočítáme-li překlady, shrnuje veškerou dosavadní tvorbu básníka Zbyňka Hejdy kniha s lakonickým názvem BÁSNĚ (Praha, Torst 1996). Jeden jediný svazek, dílo za uplynulých čtyřicet let. Uvážíme-li, o jak dlouhé časové období se jedná, nebude nám těch necelých 290 stran poezie připadat, ve srovnání s autory mnohasvazkových spisů, nijak rozsáhlé.

Po jejich přečtení člověka až zamrazí, když si uvědomí, o jak kompaktní námětový celek se jedná. Hejda je z těch autorů, o kterých platí, že po celý život píšou jednu jedinou knihu. Od první až do poslední stránky nás doprovází monotématický leitmotiv - uhranutost smrtí. Svým dílem jí básník vystavěl pomník, který je zároveň věnován existencionalistům, expresionistům z počátku století, ale i Františkovi Halasovi, Richardu Weinerovi nebo Georgu Traklovi, Vladimíru Holanovi, autorům, pro které představuje smrt, podobně jako pro Hejdu, inspiraci k tvorbě.

Tito autoři, ale i mnozí další (K. H. Mácha) bývají připomínání v recenzích jednotlivých Hejdových knih, při hledání autorova básnického rodokmenu. Možno říci, že mezi recenzenty zde panuje vzácná shoda. Dokonce i Milan Blahynka ve své knize Pozemská poezie (1978), kde odsoudil autory sdružené kolem časopisu Tvář, tyto Hejdovy kořeny rozpoznal, i když jenom proto, aby tendenci srůstání spiritualismu s existencialismem mohl vzápětí odsoudit. Smrt a úzkost s ní spojená se tehdy jaksi nehodila k duchu doby, nebyla v módě.

Soudě podle vzrůstajícího ohlasu na každou novou Hejdovu básnickou sbírku, je tomu nyní možná jinak. O lecčems svědčí i cena Revolver Revue básníkovi udělená i ceny další, jimiž byl ověnčen. Jak mezi kritiky, tak mezi čtenáři, se Hejdova poezie těší stále většímu zájmu. Je až s podivem, jak velkého ohlasu se dostalo poslední sbírce VALSE MELANCOLIQUE. Pokud správně počítám, tak Michael Špirit uvádí ve své sedmdesátistránkové ediční poznámce k této knize recenzí devět, ale pravděpodobně jich bude ještě víc, protože existuje nejméně jedna další, Špiritem nezmíněná (pozn.: Nebylo by marné vidět případný doslov právě zmíněného autora k této knize, protože pokud se ediční poznámka rozrůstá do těchto rozměrů, mohlo by se stát, že doslov by byl rozsáhlejší než mnohaleté Hejdovo dílo samotné.).

Teskné eleganci této poslední sbírky se podléhá snadno. Tempo valčíku je podmanivé, sice neveselé, ale Hejda je příliš dobrý hudebník, aby hudbou, kterou hraje, nenudil, nebo aby mu v ní nástroje zaskřípaly. Dokonce se dočkáme i nových melodií. Zatímco v předchozí tvorbě byla v neustálém popředí jeho zájmu přítomna smrt, v této sbírce ustupuje poněkud stranou. Místo ní je zde zachyceno stáří, respektive stárnutí jako proces, sled snů a vzpomínek na věci, osoby a přátelé. Jakýsi dokument ubíhajícího života. Cyklus se pomalu završuje.

A na jeho konci, v čase a světě reklam, kde smrt je nepřítomná, se ozývá staré : "Memento mori!". Možná, že hlasem stále silnějším.