TVARY ´96

Leží přede mnou na stole dvě hromádky. Dalo by se říci, že jejich obsah je identický. Liší se pouze formou. Tu první hromádku tvoří kupka poskládaných a nožem rozřezaných příloh z loňského ročníku Tvaru, tou druhou jsou tytéž přílohy, avšak vkusně svázány do podoby mnohasetstránkové knihy. Z ryze praktického hlediska, ale i z estetického, je nepochybně lepším řešením podoba druhá.

Za dobu svého trvání zveřejnila tato edice řadu textů, které by svou cestu ke čtenáři hledaly velmi těžce, nebo by se k němu ani nedostaly, nebo iniciovala jejich pozdější knižní vydání (L. Němec – Já jsem ta tma). Tento fakt ostatně neopominul ani Lubomír Machala při sestavování Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990 – 1995, kde zařadil všechny autory v této edici prvně publikující po bok knižních debutantů. Vzhledem k nezanedbatelnému nákladu Tvaru se ani nelze podivovat. Přínos této edice jako samostatných časopisecky otištěných svazků je tedy zřejmý, ale stále není jasné, co může nabídnout kniha, shrnující tyto svazky ve svazek jeden. Zůstávají pouhým náhodným souhrnem, nebo přináší něco navíc? Má takto svázaná edice šanci obstát jako samostatná kniha?

Podívejme se tedy, co všechno dvacet rozdílných textů vůbec nabízí. Ale nejprve se pozastavme u jednoho z nich. Těžko postřehnout jaká hlediska vedou redaktory Jakuba Šofara, Pavla Janouška a Lubora Kasala k zařazení toho či onoho textu, ale přece jenom u mne vyvolal rozpaky svazek č. 3: Maryša, divadelní hra bratří Mrštíků. Proč je zde zařazen zrovna tento letitý kus, který je dobře znám i středoškolské mládeži a který je dobře dostupný v knihovnách? Marně hledám důvod, který by toto obhájil. Přiřazena k textům současným, které tvoří zbývající náplň edice, působí Maryša přinejmenším značně neorganicky. A dále, nikdo nepopírá, že divadelní hry jsou součástí literatury, ale přece jenom, není jejich místo spíše v časopisech jiného zaměření (např. Svět a divadlo)? Musím se přiznat, v tomto případě mi zůstalo počínání redaktorů zahaleno tajemstvím.

Jak již bylo řečeno, edice Tvaru přinesla v loňském roce, až na výše zmíněnou výjimku, práce původní, a to jak autorů zavedených, tak i debutujících. Ale ani zde není zřejmé jaká kritéria byla při výběru použita. U autorů debutujících lze nad kvalitou textu přimhouřit oko (viz sv. č. 10, Jolana Kasnerová – Básníci na čundru), u těch ostatních jsem zaražen. Proč např. pátý svazek přinesl verše Jindřicha Zogaty s názvem Otisky? Tvorba tohoto autora nesporně obsahuje díla kvalitní, která převyšují současnou produkci, ale toto mezi ně rozhodně nepatří. Zogata v něm pouze zmnožuje svou vlastní poetiku známou z předcházejících básnických knih a neobohacuje ji o žádný nový úhel pohledu. Že by jenom taková sbírka do počtu, která vznikla „jaksi bokem“ při práci na prozaické trilogii? Možná.

Avšak nejenom těmito texty je edice Tvary naplněna. V několika případech měli redaktoři šťastnou ruku. Za podrobnější zmínku by stálo pravděpodobně více titulů, ale zaměřme svou pozornost jenom na jednu básnickou sbírku a dvě prózy, neboť ty přesahují rámec edice a obstály by i samostatně: Martin Bezkočka (*1971) – Apoštol tance (sv. č. 2); Pjér la Šé´z (*1963) – Co vám rodiče zamlčeli! (sv. č. 4); Radek Larus (*1971) – Dutej úder z nedaleka (sv. č. 8).

Jak je patrno z letopočtů narození, Martin Bezkočka a Radek Larus patří mezi autory nejmladší generace, ale zatímco Bezkočka si svůj poetický debut odbyl ještě v edici Ladění nakladatelství Mladá fronta a o něco starší Pjér la Šé´z je znám svou spoluprací s rádiem Mama, Larus zde publikuje vůbec poprvé. V záplavě nepříliš osobitých veršů, které edice Tvary nabídla, působí Bezkočkův Apoštol tance jako příjemné osvěžení. Po formální stránce sice autorovy dlouhé sloky někdy zahltí původní nápad, ale jeho rozčílené chrlení slov přitom neztrácí své kouzlo. Zvláštním půvabem oplývají i krátké prózy Pjér la Šé´ze. Jejich absurdní humor je tu sice často sám pro sebe a těžko říct, zda chce něco sdělit, nebo jenom pobavit. Ale někdy stačí i to, ne?

Do úplně jiné kategorie patří prózy Radka Laruse. V prvním z textů, povídka Dutej úder z nedaleka, jako by se autor ještě hledal a nebyl si sebou příliš jist. To v textu druhém, Pán domu, se již našel, ale musím přiznat, že zde mne edice Tvary zklamala nejvíce, neboť z něj otiskla pouze torzo, a tak mne zanechala v polovině příběhu, na jehož konec marně čekám. Motiv incestu, který je v tomto druhém textu přítomen, není v českých krajích obvyklý, proto těžko posoudit, jakou reakci tento text vyvolá, bude-li moci vyjít jako samostatná kniha, což by jistě nebylo od věci, protože se zdá, že Larus by mohl být jedním z nových talentů a nadějí české prózy.

Dvacet rozdílných prací, které edice Tvary v roce 1996 přinesla, zcela jistě nabízí čtenáři slušnou možnost výběru, co do rozmanitosti a pravděpodobně by na knihkupeckých pultech obstála i jako samostatný svazek, který by zaplňoval jistou existující mezeru. Ale zatímco Tvar si stále udržuje vyrovnanou úroveň, která na rozdíl od Literárních novin nekolísá jako divoká sinusoida, o jeho příloze se to zatím říci nedá, a to zůstává jejím největším hendikeptem i v ročníku letošním. Snad by ji neškodilo více koncepčnosti, nebo ediční plán, který by viděl dál než k svazkům nejbližším. Po třech letech trvání edice by se měl Tvar pokusit vtisknout zřetelnější tvar i své příloze.