Adolf Loub: Šest půltuctů přítomností ožehlých rispetů tu a tam i s tuzemskou oblohou (Votobia 1998)

Historické rekvizity poezie

V posledních desetiletích česká poezie jako by zapomínala na svou historii, ke které neodmyslitelně patří využívání pravidelných strofických útvarů. Zpravidla máme tendenci považovat je za dávno nepotřebnou historickou rekvizitu, kterou odvál čas. Popřípadě nám takto psané verše připomínají cosi archaického, nesoučasného.

Přiznám se, že v prvním okamžiku tak na mne působily i verše z knihy Adolfa Louba Šest půltuctů přítomností ožehlých rispetů tu a tam i s tuzemskou oblohou (1998), kterou vydalo nakladatelství Votobia. Sbírka je rozdělana do dvou větších částí, přičemž každá obsahuje šest menších oddílů věnovaných konkrétním jménům. Na dvěstěpadesáti stranách jsou shromážděny verše z let 1984 až 1996, většina jich však byla napsána až v posledním pětiletí. Co především spojuje tyto verše je formální stránka, neboť všechny využívají pevných strofických forem. Najdeme mezi nimi jak ty obvyklejší (sonet, baladu), tak i ty méně obvyklé, na něž bývají čas od času tázáni studenti dotěrnými vyučujícími: rispet, nona, motet, decima, madrigal, tercína, balata, pantoum atd. Samotný výčet těchto forem spíš než básnickou knihu připomíná heslář poetického slovníku.

Samotný obsah veršů je pak různorodý. Pohybuje se jak v oblasti intimní, tak i společensky reflexivní lyriky. Mnohdy se však jedná spíš o komentáře, které jsou psány veršem (např. Sonatela o tiskové cenzuře, Motet o výslužce levičákům). Snadno si lze představit takovéto verše v kulturních rubrikách denního tisku, kde by snadno našly společnou řeč s novinovými titulky. Ale už hůř se z takovýchto plakátových slov utváří báseň, která by básní zůstala nejenom formálně, ale i obsahem. Ledaže bychom vzali za svůj předpoklad, že vše, co je psáno vázaným veršem, je automaticky básní. Naštěstí však jsou ve sbírce i texty jiné, básnické. Některé z užitých metafor a přirovnání jsou opravdu nápadité a působily by na čtenáře svěže. Nebýt jednoho. Autor se tolik snažil naplnit slovníkové poučky o vzezření básnických forem, že jim zcela podlehl, a to nikoliv po stránce formální, jak bylo jeho pravděpodobným cílem, ale i po stránce jazykové. A tak text sbírky je natolik přesycen archaismy, historicizujícími slovy, popřipadě kondicionály, až se zdá jakoby sbírka pocházela z jiného období. Do vzájemného střetu se tak dostává rovina jazyková a rovina obsahová. Archaizující jazyková stránka a žhavá současnost obsahová vytváří kontrast, který je až příliš toporný a který ubíjí i zdařilejší místa sbírky. Ta navíc zanikají i v příliš rozsahu textu samotného.

V případě Loubovy knihy jako by znovu platilo, že někdy je méně více. Kladem zůstává, že znovu oživil v českém kontextu poněkud opomíjené lyrické formy. Vzápětí je však nutno připojit, že poezii nestačí pouze to, aby se držela fomální stránky, tedy výtku, která často zaznívala i v případě mnohem talentovanější poezie Jaroslava Vrchlického.