Lubor Kasal: Hlodavci hladovci (Praha: Horizont 1995)

Co to kouká ze sklepa?

O svéráznosti svého básnického světa přesvědčil Lubor Kasal už ve svých předchozích dvou knihách a nejinak je tomu i ve sbírce Hlodavci hladovci, kterou, s velice osobitým a s textem ladícím výtvarným doprovodem Vladimíra Kokolii, ještě na samotném sklonku loňského roku vydalo nakladatelství Horizont.

Zatím co ke Kasalově poezii z Dosudeb (1989) a Vezdejšiny (1993) jsem cítil stálý odstup vyvolaný pro mne snad až přílišnou společenskou angažovaností veršů , básně Hlodavců hladovců ve mně vzbuzují pocity převážně libé. Ocitáme se v podivuhodném světě, ve kterém pohyb je nebezpečím, neboť půda pod nohama, která ještě před malou chvílí byla pevná, se nám najednou mění v horkou lávu. A my jsme nuceni ke krkolomným skokům, abychom neucítili vůni spáleného masa. Ale naše kroky nejsou příliš jisté a tak se stane, že doskočíme na okraj zdánlivě pevné plochy veršů, stmelené svým racionálním původem, uklouzne nám to a už se řítíme do temného Kasalova sklepení, kde vše je tak známé a exoticky cizí zároveň.

Při četbě těchto básní je neobyčejně důležitým nos, neboť bez tohoto smyslového orgánu se jinak připravujete o mnohé nuance obrazů jimiž jsme vystaveni. Na dálku čpí nejrůznějšími pachy, ale nejsou to vůně drahých parfémů, nýbrž odér krve, hnisu, moči a spermatu, pachy přirozenosti.

S nimi jsou potom spjaty verše žhavé erotiky, plné rozkoše a slasti a hraničících snad až s pornografickým naturalismem (chvěje se tvými ústy / ty moje tího / Zíváš když kouříš mi ho; tak naběhlý úd toho tvého kutila / stává se udavačem snů). Ale proč ne, když to nejsou samonosné obrazy a když zdařile dotvářejí kolorit Kasalových básní, ve kterých láska hraničí jednak s utrpením, jednak s pudovým chtíčem.

Ale vraťme se na chvíli k názvu sbírky. V knize nalézáme dvě básně s názvem Hladovec a dvě s názvem Hlodavec. Vždy po jedné z nich na konci prvé a na začátku druhé části sbírky, obě tyto části jsou uvozeny motty z Jiřího Koláře. Dohromady tvoří svérázný artistický celek s podtituly: milostná lyrika, próza, akrostich, sonet. Avšak právě báseň Hlodavec s podtitulem próza je svérázným pandánem ke dvěma dílům české literatury, ke klasické Babičce Boženy Němcové a k méně známé Babičce po pitvě surrealisty Karla Hynka. Zde, v této vědomé variaci na téma již vícekrát zpracované zaznívají tato slova: dnes žádná původní bolest není, utrpení trpně jen obkresluje prastará znamení a rány jsou jen mámení. V textu se sice mluví o bolesti fyzické, ale zároveň jde především o utrpení stvořitele, jež disponuje pouze použitými slovy.

S tímto faktem se Kasal dokáže vyrovnat po svém a kouzlí a pohrává si s významy a podobnostmi slov, s jejich zvukovou podobou: z houby zhouby stekl stolní jed; zvlhlá vrána roní se ránou / mezi stehy stahy stehny. Uveďme ještě jeden příklad, kdy název Úzkosti se objeví v prvém verši (úzké kosti). Tato báseň spolu s básní Z Toho čili z Toku tvoří celek spjatý lyrickým hrdinou skrytým za ukazovacím zájmenem středního rodu TO. Ale i když nás doprovází na třinácti stranách textu, příliš konkrétního se o něm nedozvídáme. Je to prostě tvor, jehož kluzké kosti plazí se z lízané sliznice. Je skryt v podzemí, v kanalizaci, a daří se mu tam dobře. Ale je to člověk, nebo hlodavec? Na to nám tento tvor upomínající na tvory Nápravníkovy poezie odpověď nedává.

Tyto básně představují vrchol sbírky, ale i básník Kasalových kvalit má právo na slabší chvilky. Ty u něj spatřuji v těch místech, kde báseň emocionálně oslabuje použitím množného čísla i tam, kde mluví sám za sebe. Myslím si, že záštitu bezpohlavního davu nepotřebuje a tato stylizace do mluvčího zástupů je zbytečnou.

Avšak i tato místa představují v současné poezii slušný nadprůměr, slabšími jsou pouze v kontextu Kasalově. Touto sbírkou pravděpodobně začíná dalšího období jeho tvorby. Doufejme jenom, že i další sbírky se vyrovnají této.