Pět na jednoho. Interpretační symposion nad Mikuláškovým Vyvolavačem (H & H 1995)

Pět na jenoho

Pod názvem Pět na jednoho se skrývá útlá kniha, vydaná za podpory českého literárního fondu nakladatelstvím H&H. Na interpretačním symposiu nad Vyvolavačem Oldřicha Mikuláška se v ní sešli Zdeněk Kožmín, Jiří Rambousek, Roman Burián a Jiří Trávníček, každý se svým interpretačním záměrem. Čtenáři se tak dostává možnosti srovnaní pěti rozdílných pohledů na jeden text.

V úvodu je J. Trávníčkem, editorem svazku, vysvětleno pozadí vzniku knihy a výchozí teoretická východiska. Přestože projekt byl zamýšlen jako celek, jednotlivým interpretacím v jeho rámci byla ponechána jistá autonomie, ty se vzájemně doplňují a za pomocí kontextu vytvářejí celek. Interpretace je chápána jako vzájemný dialog mezi interpretem a textem, přičemž text je východiskem úvah i od něj samotného vzdálených.

Tak jako v případě studie J. Trávníčka Spor o Vyvolavače, která shrnuje stanoviska literární kritiky v době uveřejnění básně. Obeznámení se s dobovými souvislostmi a reakcemi nám zprostředkovává rozporuplné přijetí díla, kvůli kterému se strhla nebývalá polemika, v mnoha ohledech přesahující rámec literatury a řešící otázky obecného charakteru.

Ale tato studie je snad až příliš obecná a textu Vyvolavače se dotýká pouze nepřímo, proto mohla stát spolu s úvodem na počátku svazku a ne na jeho konci.

Druhá Trávníčkova studie Smrti tanečník? sleduje archetyp ďábla a některé jeho rysy v básni se objevující. Pozornost je zaměřena především na jeho roli svůdcovskou, která je vůči nám používána od dob Eviných a která těží z naší zvědavosti a touhy po dokonalosti. Stejně tak i posluchači Vyvolavačovi bojují s obdobným pokušením a šalebností jeho řeči, s naturalistickým obrazem vlastní bídy a utrpení. Ďábel odhazuje archetypální pokušitelství a obléká masku pronásledovatele nebo šaška, to vše na třech stranách básně. Snad jen jednou věcí přespříliš trpí tato studie a to zahlcením příklady spíše kontextovými a dokumentujícími. Více než o Vyvolavači se tak dovídáme o výskytu archetypu ďábla v dějinách literatury. Samotná interpretace se v tomto poněkud ztrácí.

Zajímavé je potom srovnání předchozí studie s příspěvkem Romana Buriána, který se zaměřuje na motiv démona v poezii Oldřicha Mikuláška, tedy na téma obdobné. Pouze souvislosti zde nejsou hledány vně, ale uvnitř autorova díla. Jsou zachyceny proměny tohoto motivu nejenom na třech velkých postavách: prašivci, vyvolavači a Agogovi, u kterých je zřejmá polarita jejich v postavení k lidem, ale v průběhu celé jeho tvorby.

Vyvolavač je tak vřazen do autorského zázemí a nepůsobí jako něco nečekaně přicházejícího, ale jako výsledek zřejmého vývoje a provázanosti. Ukazuje se do jaké hloubky je tento motiv spjat s temnou linií Mikuláškovy poezie, ve které se sváří život a naplněnost se smrtí a marností v základním existenčním protikladu.

K Vyvolavači, jako k dramatu nicoty a zmaru přistupuje i Zdeněk Kožmín ve své studii Vyvolavač: Příběh sestupu na dno. A řadí jej po bok Mýtu o Sisyfovi Alberta Camuse. Vyvolavač v Kožmínově interpretaci jako by tímto získával smysl snad až příliš ovlivněný sousedstvím. Stává se, podobně jako Sysifos, příběhem sestupu na dno. I když jistou paralelu bychom mohli naleznout, Vyvolavač není sestupem dolů za shozeným balvanem, byť sestupem smysluplným. Ono úmorné opakování je Mikuláškovu textu cizí. Vyvolavač vzbuzuje nejistotu a nikoli tématickou bezvýchodnost pramenící ze Sisyfova mýtu.

Pohled na báseň završuje po jazykové a stylové stránce studie J. Rambouska. Analýza použitých jazykových prvků a Mikuláškova lexika poukazuje na primární výstavbu textu, který již ve svých základních částech nese význam textu konečného.

Při zpětném pohledu na krátký text básně vyvstává nepoměr poměrně krátkého textu Mikuláškova k textům interpretů. I z těch jsme se dozvěděli něco o Vyvolavači, ale snad ještě více o postupech interpretů a interpretaci samé. Různě zaměřené pohledy snad vytvořily iluzi pohledu celkového.

Text nabídl své možnosti interpretace a některá jeho zákoutí snad byla ozřejmena, ale jiná, doposud skrytá, byla se zase před našima očima odhalena. Text zůstal doposud nevyčerpán. A to je přece jenom dobře.