Kristián Suda: Tehdy / Praha: hranice 1984 - 1988 (ERM 1995)

Moře a věže

V české poezii nejsou pozdní debuty ničím výjimečným. Nyní se do této skupiny autorů zařadil i Kristián Suda, doposud známý jako autor znovunalezené povídky Roch (Prostor 1994), nebo editor díla Milady Součkové.

Sbírka, kterou vydalo nakladatelství ERM, překvapí již svým nezvykle komponovaným názvem: Tehdy / Praha: hranice 1984 - 1988, jehož obsah není příliš srozumitelný. Má datace v názvu označovat dobu vzniku sbírky, nebo jde o časový úsek v textech zachycený? Na tuto otázku se musí případný čtenář odpovědět sám, protože u Sudy by odpověď hledal marně, ale s jistotou můžeme říci, že se v žádném případě nejedná o dokumentaci urbanistického rozvoje našeho hlavního města. Jistou historii názvu, nebo nápovědu k němu lze naleznout v jeho předchozí knize, kde se vyskytuje rukopis Praha: dvě verze (Roch a Kateřina), jehož název samotný mluvčí prózy označuje za poněkud nejasný.

Míst nutících k zastavení je ve sbírce několik. Především jsou to ta, která upoutají pohled již při zběžném prolistování. Podobně jako v rukopisu nebo korekturách, narážíme na autorovy škrty, které jsou zde zanechány jako artefakt evoluce. Nejsou to škrty jednou pevnou čarou, ale spíše jakési začmárání, které je provedeno tak, aby text pod ním byl, byť s obtížemi, čitelný.

Tyto zámlky, pokud je tak lze skutečně nazvat, zaujmou především svým obsahem. Pod černí jsou skryta slova, která svou (ne)přítomností pozměňují obsah celého textu, básně. Snaží se vyvolat dojem, jako by se autor na poslední chvíli zalekl vyřčeného a chtěl své smýšlení poopravit v očích svých i čtenářových. V zámlkách a výpustkách má Suda vůbec zvláštní zálibu, kterou lze naleznout i v nadpisu básně Letní FRGMT. Slovo fragment zde získalo svůj význam doslovný, ale, mimo to, připomíná i hebrejštinu, jazyk mýtů a dějin, která ve svém grafickém záznamu vypouští samohlásky. Snad se jedná o náhodné spojení, avšak Sudova poezie je dějinami a mýty prodchnuta.

Praha, autorem vymezený prostor, je nám předkládána v době bezčasí, kdy pověsti a báje prchají k Neumětelům. Není tedy ničím pozoruhodným, že v tomto bodě, kdy čas je zastaven se mohou setkat představy zdánlivě neslučitelné. V jednom okamžiku je zde moře plné pravěkých ryb, nebo mamuti jdoucí stověžatou kotlinou, v dalším fosilie či komtesa radující se z darovaného kyje. Čtenáři se mohou zdát tyto obrazy navzájem nespojitelné a nesrozumitelné, žijící jenom samy ze sebe, bez zřetelného smyslu, ale to jenom do té doby, než si povšimne, že se před jeho zrakem odehrávají dějiny času, že za zdánlivým chaosem panuje řád. Vytčeným prostorem těchto dějin, podobně jako u Michala Ajvaze, je Praha, která je mezní hranicí, jak stojí ostatně už v samotném názvu sbírky.

Sudova sbírka je velice příjemným počtením, u které potěší i skutečnost, že je prezentována ve sličné grafické úpravě.