Jiří Veselský: Nezaručené pověsti
Diana Tuyet-Lan Nguyen: Čiary života
(Brno: Host 1996)

Když dva jsou v jedné knize

Časopis Host nám ve své edici poezie představuje již osmý svazek. Je jím poněkud zarážející spojení dvou autorů rozdílných věkových kategorií i národností. Jiří Veselský, představující se sbírkou Nezaručené pověsti, je starším z dvojice, kterou doplňuje mladá slovenská básnířka vietnamského původu Diana Tuyet-Lan Nguyen s verši s názvem Čiary života.

Bohužel nejsem si jist, zda se doopravdy jedná o šťastné spojení. Nad novou sbírkou Jiřího Veselského mne totiž přepadly rozpaky a myšlenka na to, že některé z nesplacených dluhů minulosti je lépe minulosti ponechat. Zde mám na mysli především první tři čtvrtiny sbírky, které jsou tvořeny souhrnem starších textů, průběžně publikovaných od padesátých let převážně časopisecky nebo formou bibliofilských výtisků.

S přihlédnutím k době vzniku textů lze jejich apelativnost pochopit. Ale s odstupem času se ukazuje, že právě ona na básních zestárla nejvíce a vytvořila tak škraloup, kterým se někteří z čtenářů budou prodírat jen s nechutí (viz Oratorium na úryvky z deníku ze dnů maďarských událostí 1956).

Podivná pachuť vyčpělosti uvízla na těchto řádkách, srovnáme-li si je se závěrečnými oddíly sbírky (Na špičce jehly tančí tisíce andělů, Rozdnívání a Tři básně Dianě...), které jsou tvořeny převážně básněmi z let devadesátých. Střídmost přecházející až v strohost je v protikladu k dlouhým všeobjímajícím poémám předcházejícím. Jako bychom se octli v jiném světě. A řekněme hned, že v příjemnějším, v básníkově světě intimním, kde na obdiv není stavěna obrazná rétorika, ale v popředí zájmu stojí jemné city mezi mužem a ženou.

Snad právě pouze tyto tři závěrečné oddíly mohly vytvořit novou sbírku, která by pak nemusela působit jako nesoudržný celek. Takto se ovšem čtenáři dostal do rukou opět výbor, ne nepodobný výboru Dívenky jdou Brnem z loňského roku, který trpí nevyrovnaností námětovou a kompoziční. Ale zde nejde jenom o prohřešek autora samotného, ale i o pochybení redakce, či případného editora.

Avšak Veselský se v této knize nepředstavuje pouze jako autor, nýbrž i jako uvaděč a patron nejmladší básnické generace. Nutno podotknout, že v této roli obstál se ctí, neboť na českou scénu uvedl osobnost Diany Tuyen-Lan Nguyen.

Už při prvním čtení zarazí neobyčejná vyzrálost, s kterou se tato dívka zmocňuje poezie. Verše křehké na dotek jsou prosyceny smutkem, tolik odlišným od programového nářku mládí. Jde o tragický prožitek života pochopitelný snad u příslušníků stárnoucích generací, ale zarážející u mladé dívky.

Diana T.N. je stvořitelkou osobitého světa, ve kterém se jen ona dokáže pohybovat s nenucenou grácií. Všem ostatním pak připadá, že se pohybují v podivuhodném labyrintu, ze kterého není cesty ven a ve kterém je poutník předem odsouzen k věčnému putování a bloudění. Co chvíli se čtenář nechá nachytat na vlastní city a je pak nucen snášet výsměch (A keď vás to dojalo, / vedzte, že som práve teraz prašivo klamala). Ale je s tímto smířen a rád na tuto hru přistupuje.

Nasycený čtenář dostává se konečně na konec knihy. Chvíli přemýšlí nad tím, zda Jiří Veselský někdy vydá básnickou sbírku a ne výbor, pak si řekne: "dík za Dianu" a zavře knihu.