Ljiljana Habjanović Djurović: Ženský rodopis
(Olomouc: Votobia 1997)

Dědictví krve

Balkánský poloostrov, Jugoslávie – tato slova v nás v posledních letech vyvolávají v prvé řadě obraz válkou zpustošené země a bratrovražedných bojů. Tyto představy zastírají cokoliv jiného. Do jisté míry za to může mediální obraz, který do značné míry podává zjednodušený a zkreslený odraz skutečnosti. A tak je jenom dobře, že se český čtenář může v krátkém čase od vydání originálu seznámit s románem současné srbské autorky Ljiljany Habjanović Djurović Ženský rodopis (Votobia 1997), který přináší již poněkud pozapomenutý literární pohled na všední život v této části Evropy.

Než se dostaneme k samotnému románu, povšimněme si jedné skutečnosti, se kterou se setkáváme stále častěji: příjmení autorky a příjmení ženských postav v románu jsou použita bez přechylování. I když překladatelka Pavla Frýdlová krátkou notickou na tuto skutečnost upozorňuje, že se tak děje s vědomím autorky, zůstávají pochybnosti, zda s touto stále častější praxí souhlasit. Jedná se však o jev, který bude pravděpodobně nabývat nadále na síle, a tak je jenom v zájmu čtenáře, aby jazykovědci k této skutečnosti vyjádřili hlasitějším hlasem než doposud.

Jak už nadpis románu napovídá, v popředí zájmu dvěstětřicet stran dlouhého románu je osud žen a osud je slovo, které jako leitmotiv prostupuje touto knihou. Podobně jako v antických tragediích nebo v Márquezových Sto rocích samoty, i zde je osud něčím více méně přicházejícím zvenčí. Dá se mu sice vzdorovat, ale dokud není jeho čas naplněn, stejně zůstává neměnným. Příznačnou skutečností je, že za událost, která je hlavní příčinou, je zodpovědný muž. Podobně jako v antických tragédiích i zde se jedná o porušení příkazů bohů. Muž, jinak zcela okrajová postava příběhu, překoná jedno z tabu a stane se vykradačem hrobu dávno zaniklé ilyrské civilizace. Pocit vítězství a uspokojení z nálezu pokladu má však s sebou přinést břímě následků, které se nemají vztahovat pouze na něj: "Nedomyslel, že bohové sami určují místo a způsob pomsty. A že nikam nespěchají, protože jim patří všechen čas tohoto světa. Pravda, lidský život, měřen nebeským časem, je krátký jako okamžik. Ale lidé mají potomky..."

Touto vinou jsou poznamenána následující pokolení, ale břímě viny mají v mnohem větší míře nést ženy. Osudy žen jsou navlékány jako perly na stejnou nit nepřetržitého ženského rodopisu. Je na nich, aby pykaly za již zapomenutou vinu svého předka. Lásky, vášně a neštěstí pěti generací žen se odehrávají na pozadí pohnutých balkánských dějin. Osudy jedinců zde nejsou přesně ohraničeny datem narození a datem úmrtí, ale do života se prolínají i událostí životů předchozích. Život potomků je pokračováním života předků. Vina je odpykána a cyklus následků je uzavřen až zrozením mužského potomka, zrozením, které bylo očekáváno po dobu pěti generací ženských potomků. Krvavé dědictví může být konečně zapomenuto.

Ljiljana Habjanović Djurović nabízí svou knihou nevšední čtenářský zážitek o osudech žen ve společnosti, která jejich postavení vnímá trochu jinak a která se ve svých tradicích poněkud liší od té naší. Jedná se o jednu z mála knih současného jihoslovanského autora, které jsou českému čtenáři dostupné. Tyto literatury jsou nyní na pokraji nakladatelského zájmu, a tak trochu zamrzí technické zpracování, které se pro knihy nakladatelství Votobia stalo příznačným.