Jiří Daehne: Zelený brevíř; Podobizny krajiny (Krnov 1995; 1996)

Když vespod je hlína

Nemám právo přesvědčovat antropocentristy. Co když víra v to, že jsou pupkem světa, je jejich jediným duchovním majetnictvím? Ať po mně nikdo nechce, abych se obdivoval tomu, ke komu nepromluví strom, keř, květ, tráva, potok, ptáci přistávající na hladině.

Tato slova, která předznamenávají obsah dvou nových knih Jiřího Daehneho, nalezneme na obálce jedné z nich. Autor je vydal vlastním nákladem v Krnově pod názvy Zelený brevíř a Podobizny krajiny a je v nich shrnuta jeho tvorba za uplynulé desetiletí.

Jak je zřejmé z úvodní citace, potkáváme se s lyrikem přírodního ražení. Jeho poezie nás provází krajinou rozkládající se po obou stranách řeky Opavy. Jde o milou procházku, ale někdy tak nasycenou názvy zeměpisnými a polohu udávajícími , že se až zdá, jako by autor byl vyučujícím zeměpisu, který nechce čtenáři do rukou vložit pouhou básnickou sbírku, ale raději turistického průvodce nebo podrobnou zeměpisnou mapu.

Předešlé tvrzení je možná poněkud nadnesené, ale to proto, že tyto popisky se mi zdají příliš velkou kosmetickou vadou na tváři poezie, než aby byly přehlédnutelné. Pravda, konkrétní krajina hraje v poezii Daehneho svou nepopiratelnou roli, bez které by asi texty visely ve vzduchu, nicméně všeho s mírou.

Bylo by ovšem chybou domnívat se, že se jedná o pouhé letmo načrtnuté lyrické obrázky, povrchní impresionismus. Krajina v Daehneho poezii má svou paměť a představuje protipól k člověku a jeho přetechnizované společnosti. Přirozený svět se stává filozofickým východiskem, či nostalgickým steskem za světem Ralpha Walpo Emersona nebo Jeana Jacquese Rousseaua. Příroda je dějištěm zápasu o vlastní já, místem, kde lze naleznout svůj rodokmen a své kořeny. Spolu s autorem se ocitáme v cyklicky uzavřeném světě, který podléhá zákonům přírodních dějů a ne lidským.

Jsme zavedeni do světa archetypálních souvislostí a živlů. Avšak mějme na paměti, že stále zůstáváme v Čechách, respektive na Krnovsku. A tak i živly mají své rozměry přizpůsobené prostředí, ze kterého vzešly. Nebudí hrůzu a nevyvolávají strach, protože je potkáváme na každém kroku své pouti krajinou. Máme je natolik důvěrně zažity, že je míjíme bez povšimnutí a nevnímáme nic z jejich kouzla. A právě z tohoto stereotypu pohledu se nás Daehne snaží vytrhnout.

Ocitáme se ve světě, který je určován zvyklostmi mnohem silnějšími. Příroda je mýtem a člověk je vtahován do jejích souvztažností. Jsme vrženi do vesmíru, ve kterém není místa pro egocentrismus, protože člověk je pouhou drobnou součástí tohoto kolosu vnitřně zavázanou budoucím generacím.

Jak správně podotýká v doslovu ke sbírce Zelený brevíř Libor Martinek, dochází u Daehneho k vnímání přírody v rovině takřka "ekologické". Tato touha po všeobecné harmonii světa lidí a přírody se pak stává náplní obou autorových knih.

Jenom nevím, zda na toto romantické přání autora není už příliš pozdě.