Olga Neveršilová: Časomísta (Praha: Ivo Železný 1996)
Oldřich Sova: Okov a křídla (Praha: Kvarta 1996)
Jana Witthedová: Trosečníci křišťálové země (Praha: Protis 1997)

Krátká zastavení

Zdá se, že šedesátá léta jsou studnou, z jejíž hloubky ještě stále lze na povrch vynášet nové či znovuobjevené autory. Nesvědčí o tom pouze nedávno vydaná Poesie Karla Zlína, ale i následující tři výbory poezie. Autoři těchto výborů začali publikovat v šedesátých letech či na jejich sklonku. Nespojuje je pouze tato skutečnost, ale i několik shodných rysů.

Styčnými body mezi výbory Oldřicha Sovy Okov a křídla (Praha: Kvarta 1996) a Trosečníky křišťálové země (Praha: Protis 1997) Jany Witthedové jsou například verše o tématu, které pravděpodobně nemohlo mladé autory na konci šedesátých let nepoznamenat – sovětské okupaci. Každý z autorů se s tímto tématem vyrovnal po svém. Ale přece jenom, emocionální a expresivní pozadí, které působilo na vznik veršů, se již vytrácí a časem splyne s jinými historickými událostmi. A obávám se, že i verše věnované těmto okamžikům, splynou s jinými.

Tato skutečnost se však týká pouze malé části veršů obou autorů. U Jany Witthedové pouze těch úvodních. Zatímco za prvých stranách jejího výboru nalézáme konkrétní historické události a konkrétní místa, v básních se verše od tohoto oprošťují a získávají abstraktnější rysy, místy až metafyzické. Čas od času připomenou poezii Halasovu. Veršů ze tří desetiletí obsahují i básně oceněné v mezinárodní soutěži.

Ani knihu Oldřicha Sovy Okov a čas není možno srovnávat se standardní sbírkou. I zde se jedná o výbor z tvorby, či spíše o její souhrn. Kniha se skládá z deseti oddílů, které jsou v lecčem hodně nesourodé. Vedle sebe tak stojí oddíl písňových textů a oddíl básní poznamenaný vlivy experimentální poezie šedesátých let. Ostatně tvorba z šedesátých let naplňuje sedm z desíti oddílů knihy. Těžko tedy přistupovat k Sovově knize jako regulérní sbírce na straně jedné, či jako k souhrnnému dílu na straně druhé. Právě vnitřní nesourodost a roztříštěnost do navzájem nekorespondujících částí může být překážkou k uchopení autorovy osobnosti. Na druhou stranu nelze nepřiznat, že takto koncipovaný výbor podává pravdivý obraz o jeho tvorbě.

Třetím z autorů je Olga Neveršilová. Básnířka knihou Časomísta do domácího literárního kontextu také vstupující již podruhé. Poprvé to bylo v polovině šedesátých let, kdy sice publikovala básně v časopisech Plamen, Sešity, Tvář, ale sbírku již vydat nestačila. Po roce 1968 odešla do exilu, kde publikovala několik literárněvědných a jazykovědných studií ve sbornících Slavica Helvetica. V zahraničí vydala i tři básnické sbírky – Lahvová pošta (1980), Vzápětí (1981), Kamenné chůvy (1989). Obsáhlejší kniha Časomísta představuje průřez touto tvorbou, doplněný o dosud nepublikované básně. I zde můžeme porovnávat nejenom s dobovým kontextem šedesátých let, ale i současným. Ale protože takřka všem básním chybí označení doby vzniku, je nemožné určit, zda jsou básně řazeny chronologicky, či podle jiného klíče. Právě čas představuje v autorčině poezii zvláštní kategorii, na niž je mnohdy zaměřena pozornost. Jazykovědná zkušenost se zde nezapře a autorka s vlastnostmi času se důsledně pracuje (např.: tohle je hodina bez očí / den jasnozřivý / to je způsob času / kdy se příčiny ve dveřích uklánějí následkům). Básnický svět Olgy Neveršilové je z uvedených tří nejvýraznější a nejsvébytnější. Krajiny jejích básní v sobě skrývají kouzlo snu, kouzlo minulého i kouzlo představ.

Všechny tři zde zmíněné knihy by si zasloužily vlastní recenzi, ale snad nebylo od věci položit je takto vedle sebe. Doufejme, že když dokázaly oslovit čtenáře v letech minulých, osloví i čtenáře dnešního.