Petr Hruška: Obývací nepokoje (Ostrava: Sfinga 1995)

Hluk a ticho za prostupnou zdí

Prostory obývacích pokojů máme zažity jako symboly poklidného rodinného života. Snad právě proto nás zarazí slovní spojení Obývací nepokoje tvořící název prvotiny ostravského básníka Petra Hrušky, jehož poezii jsme dosud mohli poznat pouze z jeho vlastních recitací na literárních večerech a z časopisecky otištěných básní.

Neklid obsažený už v názvu nás pak provází po celou dobu čtení. A to především v prvém oddílu se stejnojmenným názvem jako sbírka sama. Klidu a spočinutí se zde nedočkáte. V prostoru rozděleném mnohými stěnami na jednotlivé pokoje panuje stálý pohyb. Odevšad se na nás vykukují lidé zde bydlící. Do jejich vztahů však jako by prostupovaly samy zdi a rozbíjely pracně budované svazky, rodinný kruh.

Domy zde stojící se mohou státi vězeními (b. Žádost o ruku), kde jsme obklopeni prožívanými dramaty a kde zpěv, kašel a řev odráží se od sídlištních zdí zpět k našim uším. Baladický podtón těchto až gnómických veršů pak dává zaznít i našemi zneklidnění. Vnitřní chvat, stálý pohyb a těkání pramení z těch na prvý pohled statických veršů.

Tento neklid je vyslovením stálých pochybností, které snad nejzřetelněji cítíme z básní spjatých s postavou malého chlapce Adama. (Předlohou k ní byl autor ilustrací.) V básni Adam se potom můžeme střetnout s reminiscencí na čítankovou báseň Josefa Kainara, jehož verš Už mu to začalo zde zaznívá v této podobě: Už mu to končí. Stále se ještě mluví o dítěti

Ocitáme se v domě, kde se stal rozvod a kde malý chlapeček leží vkoutě, jako pohozený ulovený plyšový mrtvý bobřík odvahy. Tento dům je vyklizený a prázdný. Cítíme jenom syrové zklamání, ve kterém je dítě nevinně a za které nenese zodpovědnost, protože je bezmocné.

O to ostřeji vystupuje do popředí základní kontrast dvou světů: dětí a dospělých, který je vnímán stále pochybujícíma očima, jenž hledají a touží po sdělení a porozumění. Věcnost a přirozenost pohledu tak úzce spjata s úsporností výrazu vede k až naturalistickému uchopení skutečnosti. Ale tato přesnost prostá romanické stylizace zůstává zarážející.

Poněkud jinak vyznívá druhá část sbírky s názvem Chvíle pro rybu, která je více zaměřena k vlastní osobě lyrického vypravěče. Se změnou objetku v Hruškových básních dochází ke změnám. Jednou z nich je změna hluku, který dostává jinou podobu a funkci. Již to není křik okolního světa, který dotírá na jedince. Křik nyní vydává jedinec, aby přehlušil ticha prázdna, kterými může být obklopen. Není to dlouhodobý hluk, ale existencionální výkřik, který se ozve z ticha a zase v něm zaniká (počkal (jsem) si / a potom / nečekaně zazíval / a potom / jsem se vrátil ke svým důvodům). Je to vznesená otázka, která hledá svou odpověď.

Všechna tato hledání se odehrávají na minimální textové ploše, kde se jejich obnaženost nemůže před čtenážem skrýt. Jsme básníkem vtaženi do slov a přinuceni prožívat je spolu s ním. A to se ve velkém počtu prvotin, kde kvantita převažuje nad kvalitou, stává, bohužel, nepříliš často.