HOST 2 a 3/99

Když na konci minulého roku redakce oznamovala změnu obsahu a grafické úpravy, kladl jsem si otázku, zda se tento záměr podaří realizovat. Nyní uplynulo čtvrt roku od těchto tvrzení. Obsah se opravdu pozměnil. Je nutno přiznat, že redakce udělala krok správným směrem ke čtenáři, když barevně oživila stránky svého periodika.

Nová grafická podoba časopisu Host mne tedy přestala překvapovat a zvykl jsem si i na to, že na titulní straně mne vítá fotografie literární osobnosti, které je v čísle věnována pozornost. Aspoň si konečně spojím tvář s texty. V letošním třetím čísle je to tvář J. H. Krchovského, s kterým vede obsáhlý rozhovor Miroslav Balaštík. Ten si v čísle čtvrtém na pomoc přizval redakčního kolegu Petra Bilíka, aby společně vyzpovídali překladatele Martina Hilského.

Pro toho, kdo zná Krchovského pouze z textů jeho básnických sbírek, by rozhovor mohl být nejenom příjemným překvapením, ale zároveň i osvětlením některých inspiračních zdrojů Krchovského poezie i dalšího autorova možného směřování. Je to pohled neobyčejně vyrovnaný a analyzující. Že není nejveselejší, u autora, který ví, že nejlépe by své dosavadní poetice prospěl, kdyby jeho život byl záhadně a tragicky ukončen, už asi nepřekvapí.

Trojka dále příspěvkem Karla Komárka připomíná poněkud pozapomínaného Alberta Pražáka, článek Luboše Ptáčka je ohlédnutím za životem a tvorbou režiséra Františka Vláčila. I když trojka přináší i další více či méně poutavé příspěvky, tradičně mne nejvíce zaujala poezie, a to hned dvou autorů, Vojtěcha Kučery a Víta Kremličky. O básních druhého z jmenovaných si dokonce domnívám, že jsou tím nejlepším z původní české tvorby v čísle. To nejlepší z tvorby zahraniční pak pro mne představuje jeden z nejkratších příspěvků čísla od Desmonda Morrise Proč děti těsně po porodu zívají?.

Podobně jako číslo březnové, i to dubnové přináší přehršel přispěvků, které zaujmou. Poměrně rozsáhlý prostor je věnován Georgu Heymovi, jsou zde uveden nejenom jeho verše, kterými je znám především, ale také úryvky z knižně právě vycházejících deníků a stručný životopis. Dalším příspěvkem z německého jazykového prostředí je překlad povídky Judith Hermannové. Příjemným překvapením je pak studie Vladimira Nabokova Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři. Současná česká beletrie je v tomto čísle popelkou. „Pouze“ básně Aleny Nádvorníkové, Markéty Hrbkové a fejeton a jedna báseň Tomáše Reichela.

Těch původních beletristických příspěvků bych si přál více, neboť i když mi skladba časopisu vyhovuje, určité omezení kritické části by mi přece jenom nevadilo.

Jedno mi však stále vrtá hlavou. I když jsem poctivě pročetl všechna čtyři čísla tohoto ročníku, doposud jsem si nedokázal zodpovědět otázku, kterou si kladu již delší dobu: je Host časopisem skupinovým nebo časopisem otevřeným širší literární veřejnosti? Kam si ho mám zařadit? No nic, přečtu si čísla další a uvidím...