Javier Marías: Vzpomínej na mě zítra při bitvě (Argo 1999)

Ten, kdo vypráví

Po zániku Světové literatury a nakladatelství Odeon jsem získal pocit, že česká literatura zvolna ztrácí kontakt ze současnou literaturou světovou, popřípadě že sám pojem světová literatura se zvolna scvrkává na literatury zemí převážně anglofonních a německy mluvících. Chyběla zde knižní řada, která by navázala na edici Soudobá světová próza. Nyní se zdá, že prázdné místo by mohlo být zaplněno novou knižní řadou Současná světová próza nakladatelství Argo. Alespoň tomu nasvědčují prvé, doposud vydané, svazky řady. Jedním z nich je román současného španělského překladatele a romanopisce Javiera Maríase.

Román Vzpomínej na mě zítra při bitvě v překladu Marie Jungmannové čtenáři přenáší zdánlivě jednoduchou zápletku. Hrdina románu, spisovatel, scénárista televizních seriálů a pisatel slavnostních projevů, se jednoho večera ocitá v bytě v němž spolu s cizí ženou. Tu se chystá svést i přes přítomnost jejího malého dítěte v bytě. Než však k plánované nevěře dojde, milenka nečekaně umírá.

Od tohoto okamžiku jsme svědky nejenom událostí následujících, ale především máme možnost na takřka třista stranách sledovat až detektivní pátrání, které se snaží odhalit události večeru předcházející. Jsme svědky až obsesivní touhy po odhalení souvislostí. Avšak přes postupy používané v detektivních románech, nelze Maríasovu knihu označit za detektivku, neboť ta by se například snažila odhalit příčinu ženiny smrti. Čtenáři však odhalena není. Namísto toho se sledujeme, podobně jako u Kunderovy Nesmrtelnosti, kde sled událostí a vyprávění je vyvolán zdánlivě banálním gestem jedné z postav, složitou a jemnou románovou konstrukci, jež do pohybu uvedla jedna nečekaná situace. V textu jsou patrny časté návraty, znovu je citováno již řečené, často jsou opakovaně, avšak z nového úhlu pohledu, převyprávěny celé odstavce. Avšak rozhodně tato konstrukce nepůsobí násilným a křečovitým dojmem, přednost je dána radosti z vyprávění, radosti z příběhu.

Sledujeme, jak se hrdina, snad trápen myšlenkami na dítě, které ponechal v prázdném bytě s tělem mrtvé matky, účastní pohřbu, jak se inkognito nechává najmout otcem mrtvé jako pisatel slavnostního projevu. Dostává do blízkosti příbuzných, je zároveň pozorovatelem i účastníkem příběhu, ale hlavně jeho vypravěčem. Neboť, podle slov knihy, právě ten, kdo vypráví, dává možnost promluvit jiným (viz str. 216, 235). Jeho vytrvalost je nakonec odměněna a klubko událostí rozpleteno.

Je radost octnout se v umně napsaném příběhu, v němž není čtenář vláčen pouze autorovou libovůlí a jeho momentálními nápady, octnout se v textu, kde příčina souvisí s následkem a kde postavy působí dostatečně plasticky a reálně, abychom mohli uvěřit, že jejich problémy mohou být skutečné. Příjemnou je také skutečnost, že knize, potažmo celé ediční řadě, byla věnována náležitá grafická a typografická pozornost. A tak snad jedinou poznámku na okraj, i když záložky knihy obsahují základní informace o autorovi i jeho díle, případná přítomnost doslovu by nebyla na škodu.