Paolo Coelho: U řeky Piedra jsem usedla a plakala (Argo 1999)

O hledání ženské tváře boha

Jednou z věcí, kterou bychom mohli obecně charakterizovat latinskoamerické země, je jejich vřelý vztah ke křesťanství, obzvláště pak v jeho katolické podobě. I tento fakt je nutno brát v potaz při čtení posledního z česky vydaných románů Paolo Coelha U řeky Piedra jsem usedla a plakala (překlad Antonína Pasienka, Argo 1999), autora, který patří mezi patnáct nejprodávanějších autorů na světě a který svou popularitou soupeří s dalším z latinskoamerických autorů – Gabrielem Garcíou Márquezem. Jeho dílo bylo přeloženo do více než třicetičtyř jazyků a vydáno ve více než sedmdesátičtyřech zemích.

Otázkami víry se Coelho zabýval již ve svých předchozích dílech, věnuje se jim i jako poradce UNESCO pro projekt Cesty víry. Jeho beletrie bývá často charakterizována slovy esoterická, magická, či dokonce hermetická. Nejinak je tomu i u tohoto románu, který nabízí příběh dvou dětských přátel – muže a ženy. Ti se znovu setkávají po jedenácti letech, aby se mezi nimi rozvinul nejenom vztah lásky, ale i moudrosti a víry. Doba jejich společného dětství je pryč a hrdinové jsou dospělí. Po dvaceti letech znovu navazují vztah. Nejprve prostřednictvím dopisů, později, když se Pilar dozvídá, že její přítel z mládí přednáší v Madridu, vyhovuje jeho přání a vydá se na setkání s ním, aby, jak se domnívá, zavzpomínali na staré časy. Postupně se dozvídá o jeho vstoupení do kněžského semináře, zázračných schopnostech i o jeho víře v ženskou tvář Boha. Vydávají se na společnou cestu, do francouzských Lurd. Na této pouti se rozvíjí jejich dávná a vzájemná láska, která je však konfrontována s otázkou možného nástupu církevní dráhy jejího přítele a s postupným znovuobjevováním a nalézáním víry u Pilar. Ta extázi svého znovuzrození víry prožije uprostřed obřadu charismatiků. Zde se i ona seznamuje s představou, že Bůh může být i ženou.

Toto poznání, spolu s nalezenou vírou, se však zároveň stává překážkou, která ji donutí uvědomit si poslání jejího přítele i slova zjevené Panny Marie: „Neslibuji ti štěstí na tomto světě“. Jejich pouť však nekončí a pokračuje cestou do kláštera u řeky Piedry, kde trávili své dětství. Pilar je odhodlána stát po boku svému příteli a spolu s ním lidem zvěstovat pravdu o Bohyni, nebo chcete-li ženské tváři Boha. V této chvíli se však od přítele dovídá, že se vzdal svého daru léčit a uzdravovat, neboť aby si uchoval víru, potřebuje právě ji a její lásku. Pilar pod tíhou představ o zástupech nevyléčených a trpících utíká. Prochladlá a unavená uléhá na promrzlou zem. Zachráněná se probere až v klášteře, kam ji někdo dopravil. Zde na radu ošetřující ženy sepisuje svůj předcházející příběh. Celé toto putování a hlavní náplň příběhu se odehrává v krátkém časovém období jednoho týdne, od neděle 5. prosince 1993 do pátku 10. prosince 1993. Terapeutická funkce je dostatečně naplněna, a tak s souběžně s končícím příběhem se ozve zvuk přijíždějícího automobilu s jejím přítelem. Jejich cesty se konečně mohou spojit a stát se cestou společnou.

Motiv putování prostupuje nejenom celým Coelhovým dílem, ale také jeho životem. Podobně jako hrdinové jeho románu, i on uskutečnil pouť do Santiaga de Compostala. U řeky Piedra jsem usedla a plakala je však podle Colha především knihou, ve které se, podle jeho vlastních slov, snaží přijmout svou ženskou duši a s pomocí tohoto nabídnout jiné chápání prostoru, času a reality. A to se mu to podařilo, neboť jeho autorský rukopis se stává nezaměnitelným. Zároveň nabídl příběh, příběh, který by mohl prožít kdokoliv z nás. Doufejme, že se dočkáme i jeho dalších uvěřitelných vyprávění, s nimiž můžeme, ale nemusíme souhlasit. Na překlad například čeká jeho poslední kniha Veronika decide morrer...

7. - 8. 2. 2000