Fernando Pessoa: Kniha neklidu (Hynek 1999)

„Musím psát, jako by to bylo za trest.“

Álvaro de Campos, Alberto Caeiro, Vincent Gueades, Ricardo Reis, Bernard Soares – některá z jmen pod kterými se skrývá jeden autor – Fernando Pessoa, píšící přinejmenším bilingvě: anglicky a portugalsky, avšak i francouzsky. Jeho Knihou neklidu jsme již měli možnost si v českém vydání přečíst. A to ve dvou výborech, navzájem odlišných. Nyní nakladatelství Hynek tyto soubory shrnulo a spolu s dalšími dodatky vydalo v překladu Pavly Lidmilové. Ta přeložila i nedávno vydaný „esoterický“ výbor z Pessoovy Za noci našeho bytí (Torst 1995).

Ačkoliv Fernando Pessoa již před třemi čtvrtinami století podlehl alkoholu a zemřel, jeho dílo, jako by žilo dál svým životem a vyvstávalo znovu před čtenářovýma očima v nových a modifikovaných podobách. S těmi vyvstávají i nové otázky editorské a interpretační, kterým není uzavřen ani náš výbor vydaný v reprezentativní nakladatelské řadě. Ale nemůže být divu u této autorem nikdy nedokončené a až po jeho smrti vydané knize (poprvé roku 1982), která osciluje mezi polohami nudy (klidu) a neklidu, přičemž ta první zpravidla vyvolává druhou.

Pessoa nás uvádí do světa, ve kterém jsou stále připomínány jeho prostorové a časové souřadnice. S tíživým vědomím minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Do světa se stále přítomným neklidem a nejistotou, pramenící z nemožnosti změny. Snad je tomu tak, snad jsou oprávněnější jiné druhy čtení. Vždy je však v textu přítomen pocit uvědomení si, který Pessoa charakterizoval v jedné ze svých básní a který je příznačný pro celou jeho tvorbu: „Celý vesmír je vězeňská cela a býti vězněm nemá co dělat s velikostí kobky.“

Existence poznamenaná těmito okovy vyvolává autorův neklid, který se nemůže neodrazit ve všeobecně vnímaných nejistotách a v jeho tvorbě. Dokladem toho je proces psaní. Pouze ten dává naději na stvrzení této existence. Proces psaní zároveň nabízí i jistou možnost nepomíjivosti a formu zápasu o nesmrtelnost, a to i přes autorem deklarovanou pomíjivost a nicotnost tohoto snažení. Láska k literatuře je však natolik silná a Pessoa je natolik jejím otrokem, že i v těchto chvílích dokáže odpovědět na sobě kladenou otázku: „Proč tedy píšu? Protože sice hlásám rezignaci, ale ještě jsem se nenaučil vzdát se náchylnosti k verši a próze. Musím psát, jako by to bylo za trest.“

Nejenom láska k literatuře, ale především její konkrétní naplnění staví Pessou po bok Kafkovi a ostatním evropským solitérům, které ještě stále objevujeme. Snad k tomu napomůže i námi v krátkosti zmíněná Kniha neklidu.

10. 5. 2000; psáno pro TVAR