[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]
U knih Paulo Coelha lze někdy uvažovat,
i přes jejich čtenářskou oblíbenost, o určité schematičnosti a předvídatelnosti
příběhu, nebo i o přílišném mentorství. Tyto námitky, které by jiného autora
posouvaly až k tvůrci spotřebního čtiva, by snad bylo možno částečně uplatnit
i při četbě poslední autorovy knihy Veronika se rozhodla zemřít ,
kterou již tradičně vydalo nakladatelství Argo (Praha, 2000), tentokrát v překladu
Pavly Lidmilové. Avšak jenom částečně, neboť u Coelha k překročení této hranice
nedochází.
Jak sám autor přiznává, při psaní této knihy vycházel z autobiografických prožitků získaných při pobytech v psychiatrické léčebně. Do léčebny byl opakovaně umístěn svými rodiči, kteří se takto snažili zamezit jeho kontaktům se „špatnou společností“. Tak byl vytvořen bludný kruh útěk z blázince – potulka – návrat – smíření se s rodinou – znovu špatná společnost – očekávaná internace v blázinci, ve kterém se Coelho ocitl a který byl ukončen až takřka v jeho dvaceti letech. Tehdy se jeho rodiče od nově příchozího lékaře dozvěděli, že trpí tak zvaným „internačním syndromem“, kdy raději volí pobyt v sanatoriu, které pro něj představuje únik z životní reality do reality jiné. Došli k závěru, že jejich syn je nenapravitelný případ a víckrát jej do blázince neumístnili.
Tyto osobní zkušenosti, spolu s dalšími reáliemi, například s statistikami o výskytu duševně nemocných, autor dokázal ve své knize plně zužitkovat. Podobně jako v předchozí knize U řeky Piedra jsem usedla a plakala , i nyní učinil Coelho hlavní hrdinkou příběhu ženu a dále tak pokračuje ve snaze o pochopení ženské části své duše, kterou nazývá „feminimním egem“. Převážná část příběhu se odehrává v současném Slovinsku, v luxusním, ale zároveň obávaném sanatoriu, ve kterém se ocitá mladá knihovnice Veronika po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Zde poprvé pociťuje touhu po životě. Ne snad ani v důsledku předchozího zážitku, ale především díky svérázné léčebné terapii, naordinované, na pacientech experimentujícím, doktorem Igorem, ve které je ji vsugerována neodvratitelnost blízké smrti v důsledku trvalého a nenapravitelného narušení organismu spolykanými prášky na spaní. Veronika poprvé poznává i další, dosud v sobě utajené, části své osobnosti.
Se sílícím vědomím konce života se postupně setkává se i s dalšími pacienty sanatoria, z nichž někteří se do blázince uchýlili před vnějším světem dobrovolně. Seznamuje se tak se Zedkou, ženou trpící chronickou depresí, která ji jako první informuje o existenci Bratrstva, skupiny pacientů, kteří by již mohli být propuštěni domů, ale přesto nechtějí sanatorium opustit. Seznamuje se však i s Eduardem, nevyléčitelným schizofrenikem, se kterým dokáže navzájem navázat bližší citový vztah. Spolu se pak rozhodnou k útěku ze sanatoria, které již pozbylo svou funkci. Oba našli někoho, s kým se s mohou podělit o své sny a představy. A tak z iluzorního světa utíkají zpátky do reality.
Podobně jako předchozí Coelhovy knihy, i tato čerpá z autorovy zkušenosti a představuje svědectví o jeho potřebě nalézání vlastních cest životem. Dá se očekávat, že i příští autorova tvorba bude pokračovat v této linii.
16. – 17. října 2000 ; pro TVAR
Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.
Přečtěte si, co píšu na blogu:
Marek J. Vavřinec: Krajinou Bohů, démonu a lidí (přidáno 05. 06. 2023)
Jeden příběh dvojím perem 2023 (přidáno 01. 06. 2023)
Vektor radosti (přidáno 21. 05. 2023)
Čtení Aleny Mornštajnové na Bystřičce (přidáno 25. 04. 2023)
Stínový profil (přidáno 17. 04. 2023)
[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]