Paolo Coelho: Veronika se rozhodla zemřít (Argo 2000)

O potřebě útočišť

U knih Paulo Coelha lze někdy uvažovat, i přes jejich čtenářskou oblíbenost, o určité schematičnosti a předvídatelnosti příběhu, nebo i o přílišném mentorství. Tyto námitky, které by jiného autora posouvaly až k tvůrci spotřebního čtiva, by snad bylo možno částečně uplatnit i při četbě poslední autorovy knihy Veronika se rozhodla zemřít , kterou již tradičně vydalo nakladatelství Argo (Praha, 2000), tentokrát v překladu Pavly Lidmilové. Avšak jenom částečně, neboť u Coelha k překročení této hranice nedochází.

Jak sám autor přiznává, při psaní této knihy vycházel z autobiografických prožitků získaných při pobytech v psychiatrické léčebně. Do léčebny byl opakovaně umístěn svými rodiči, kteří se takto snažili zamezit jeho kontaktům se „špatnou společností“. Tak byl vytvořen bludný kruh útěk z blázince – potulka – návrat – smíření se s rodinou – znovu špatná společnost – očekávaná internace v blázinci, ve kterém se Coelho ocitl a který byl ukončen až takřka v jeho dvaceti letech. Tehdy se jeho rodiče od nově příchozího lékaře dozvěděli, že trpí tak zvaným „internačním syndromem“, kdy raději volí pobyt v sanatoriu, které pro něj představuje únik z životní reality do reality jiné. Došli k závěru, že jejich syn je nenapravitelný případ a víckrát jej do blázince neumístnili.

Tyto osobní zkušenosti, spolu s dalšími reáliemi, například s statistikami o výskytu duševně nemocných, autor dokázal ve své knize plně zužitkovat. Podobně jako v předchozí knize U řeky Piedra jsem usedla a plakala , i nyní učinil Coelho hlavní hrdinkou příběhu ženu a dále tak pokračuje ve snaze o pochopení ženské části své duše, kterou nazývá „feminimním egem“. Převážná část příběhu se odehrává v současném Slovinsku, v luxusním, ale zároveň obávaném sanatoriu, ve kterém se ocitá mladá knihovnice Veronika po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Zde poprvé pociťuje touhu po životě. Ne snad ani v důsledku předchozího zážitku, ale především díky svérázné léčebné terapii, naordinované, na pacientech experimentujícím, doktorem Igorem, ve které je ji vsugerována neodvratitelnost blízké smrti v důsledku trvalého a nenapravitelného narušení organismu spolykanými prášky na spaní. Veronika poprvé poznává i další, dosud v sobě utajené, části své osobnosti.

Se sílícím vědomím konce života se postupně setkává se i s dalšími pacienty sanatoria, z nichž někteří se do blázince uchýlili před vnějším světem dobrovolně. Seznamuje se tak se Zedkou, ženou trpící chronickou depresí, která ji jako první informuje o existenci Bratrstva, skupiny pacientů, kteří by již mohli být propuštěni domů, ale přesto nechtějí sanatorium opustit. Seznamuje se však i s Eduardem, nevyléčitelným schizofrenikem, se kterým dokáže navzájem navázat bližší citový vztah. Spolu se pak rozhodnou k útěku ze sanatoria, které již pozbylo svou funkci. Oba našli někoho, s kým se s mohou podělit o své sny a představy. A tak z iluzorního světa utíkají zpátky do reality.

Podobně jako předchozí Coelhovy knihy, i tato čerpá z autorovy zkušenosti a představuje svědectví o jeho potřebě nalézání vlastních cest životem. Dá se očekávat, že i příští autorova tvorba bude pokračovat v této linii.

16. – 17. října 2000 ; pro TVAR