Jorge Amado: Zmizení svaté Barbory (Praha: Odeon 2000)

A znovu láska...

Novou knihu Jorge Amada Zmizení svaté Barbory (1988, č. 2000), kterou vydalo nakladatelství Odeon v překladu Věry Hrubanové a Evy Pokorné v edici Světová knihovna, můžeme považovat za autorův obnovený návrat k českému čtenáři. Ten je s jeho dílem poměrně dobře obeznámen. Naneštěstí se to však netýká jeho nejnovější tvorby, neboť v posledních několika letech se nepovažovalo za vhodné navracet se k dílům autorů s levicovou orientací. O tom, že Amado, spolu se svým dílem, není bez rozpaků a výhrad přijímán ani ve světě, svědčí i některé z úvah věnovaných jeho tzv. „temné stránce“ (např. Janer Cristaldo). I když kořeny autorových politických názorů vychází z reality, která jej obklopovala, a byl za ně i perzekuován, nemusí je čtenář při četbě brát v potaz. Tyto okolnosti ale nic nemění na skutečnosti, že Amado své řemeslo umí. A to dobře. Román Zmizení svaté Barbory tuto skutečnost potvrzuje.

Až doposud nejvýraznějšího čtenářského ohlasu dosáhl autorův román Mulatka Gabriela (1958), který se, podobně jako většina Amadových děl, odehrává v Bahii, v kraji kakaovníků a v jeho rodišti. Zmizení svaté Barbory v mnohém na tuto linii autorovy tvorby a zároveň na období nejslavnějších a nejpřekládanějších románů, mezi které patří i Dona Flor a její dva manželé (1966), navazuje. Pokud čtenář předpokládá, že se znovu setká s krásnými ženami, jejich milostnými potížemi a dobrodružstvími, tak ani nyní nebude ve svém očekávání zklamán.

Děj románu je tentokrát zasazen do nedávné minulosti na přelomu let šedesátých a sedmdesátých, tedy do doby, kdy Amado poprvé začal uvažovat o jeho napsání. Tehdy jej ovšem chtěl nazvat Válka svatých. Příběh sám začíná zmizením vzácné sochy, která je dopravována na výstavu církevního umění a která představuje katolickou světici – „hromovládnou“ Barboru. Socha však záhadně obživne a promění se v bohyni Iansa, která zaujímá význačné místo v panteonu kultu místního obyvatelstva a se kterou je světice ztotožňována. Zde je vhodné podotknout, že kniha je doplněna nejenom doslovem Marie Havlíkové, ale také stručným slovníčkem pojmů spjatých s afrobrazilským kultem candomblé, který usnadňuje orientaci v této problematice nezasvěcenému čtenáři. Zpovzdálí sledujeme několikadenní putování bohyně městem, skandál kolem jejího zmizení a její stejně záhadný návrat do podoby sochy právě v okamžiku, kdy má dojít k zahájení výstavy a k odhalení jejího zmizení.

Vyjma této dějové linie jsou zde však i jiné. Jedna z nich sleduje trampoty, a to i milostné, katolického kněze Abelarda Galvaa, který sochu na místo určení doprovázel. V této souvislosti si autor neodpustí několik úsměvných poznámek na téma celibát a jeho dodržování. Druhý příběh si všímá manželství proutníka Danila a prudérní Adalgisty a Danilovy marné snahy, nakonec však korunované úspěchem, o manželský sex. V další lini zas sledujeme peripetie milostného příběhu jejich neteře. Amado zde prostě činí zadost své vypravěčské zásadě, kterou přímo uvádí v textu: „Ještě nikdo nikdy nenapsal dobrý příběh, jenž by explicitně, či skrytě nepojednával též o sexu, který působí radost i utrpení a je zdrojem života.“

Román sice možná nedosahuje strhující živelnosti Mulatky Gabriely, ale i tak je to příběh, napsaný řemeslně zdatným vypravěčem, který čtenáře rozhodně nenudí a ví, jak napínat jeho očekávání. Autor zde dokázal zobrazit svět, ve kterém vedle sebe může existovat jak dědictví evropských tradic, tak i kultura původních a černošských obyvatel a jejich potomků. Především je to však kniha, která by, dle mého soudu, neměla být zklamáním, a to nejenom pro Amadovy příznivce.

19. ledna 2001 (pro Tvar)