[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]

Pavel Kotrla: Recenze a články

Autoři knih abecedně: A B C Č D E F G H CH I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž


Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány (Praha: Rybka Publishers 2000)

Nová krev latinskoamerické literatury

Luis Sepúlveda: Stařec, který četl milostné romány (Praha: Rybka Publishers 2000)Chilský prozaik střední generace – Luis Sepúlveda (nar. 1949) je novelou Stařec, který četl milostné romány (Praha: Rybka Publishers 2000) českému čtenáři představován poprvé, a to v překladu Anežky Charvátové, která je i autorkou doslovu. Od svého prvního vydání v roce 1989, kdy byla kniha vydána ve španělském originálu, se stala bestsellerem překládaným do mnoha jazyků. Nejedná se však o žádného nováčka, již v roce 1969 získal za svou knihu povídek cenu Casa de las Américas udělovanou na Kubě. Od své juvenilní tvorby se však autor distancuje.

Sepúlveda se narodil v chilském Ovalle. Ale procestoval již značnou část světa. Zčásti dobrovolně, zčásti nedobrovolně. I on patří k mnoha chillským intelektuálům žijícím v exilu. Z vlasti byl nucen uprchnout před pronásledováním Pinochetova režimu, za kterého byl dva a půl roku vězněn. Propuštěn byl až pod tlakem Amnesty International, která v jeho prospěch intervenovala, a to i v případě opětovného zatčení. Po svém dobrodružném odchodu několik let cestoval po státech Latinské Ameriky, pobýval i v Evropě. V Ekvádoru se zúčastnil výpravy k indiánskému kmeni Šuarů, na které načerpal podněty k pozdější tvorbě, jmenovitě pak právě k této své knize. Sepúlveda se stal i příznivcem hnutí Greenpeace a jeho ekologických aktivit. Dokonce nějakou dobu strávil na známé lodi patřící hnutí. Zde načerpal podklady pro další ze svých novel Svět na konci světa (El mundo del fin del mundo), která je svědectvím snah ekologů o záchranu patagonských velryb.

Podobně jako Horacio Quiroga, Mario Vargas Llosa nebo Alejo Carpentier, tedy zástupci předešlých generací latinskoamerických autorů, i Sepúlveda ve své tvorbě podniká cestu zpět do hlubin divočiny a navazuje tak na tradici děl, která jsou v literární historii obecně nazývána jako „romány pralesa“. Patrný je zde však posun ve vnímání přírody. Ta je nyní rovnocenným partnerem člověka. Už není děsivou divočinou. Jenom je nutno jí porozumět a naučit se v ní a s ní žít. Bez nadsázky lze konstatovat, že Sepúlvedova kniha přispělo k znovuobnovenému zájmu o latinskoamerickou literaturu právě v okamžiku, kdy zájem o ni, představovaný především autory generace „El Boom“, začal polevovat.

Sepúlvedova novela nás přivádí do zapadlé osady El Idilio uprostřed amazonského pralesa, ve které se seznamujeme s hrdinou příběhu – starcem Antoniem José Bolívarem. Jeho poněkud samotářský způsob života souvisí jednak s dávným úmrtím milované manželky, kdy poprvé zůstal sám, ale především pak s pobytem u místního indiánského kmene, kde získal odtažitý vztah k civilizačním výdobytkům. Stařec jediný výraznější kontakt udržuje s ambulantním zubařem, který jednou za půl roku přijíždí do vesnice a vždy mu přiváží novou várku milostných románů, jejichž náruživému čtení se oddává. Ale ani tento zapadlý kraj není ušetřen vpádu zvenčí. Událostí, která vše dává do pohybu, je objevení mrtvoly „podělaného Amerikána, který zabil koťata“ ocelota. Žalem zdivočelá ocelotí samice se mstí a začne ohrožovat vesnici a její okolí. Vesničanům nezbývá nic jiného, než uspořádat trestnou výpravu. Během událostí je však nakonec nucen stanout šelmě tváří v tvář samotný stařec. Ten ji ve vyčerpávajícím souboji, který je spíše soubojem vytrvalosti a vůle, poráží a vrací se zpět do své chatrče, zpět ke svým knihám.

Zde je nutné podotknout, že čtení pro Bolívara představuje, díky jeho pologramotnosti, namáhavý proces, který je doprovázen častými návraty a promýšlením. Snad i proto se Sepúlvedovi podařilo v jedné ze scén, kdy stařec na lovecké výpravě nahlas předčítá z knihy svým kolegům, zachytit cosi magického a záhadného, s čím se lidstvo muselo setkat při přechodu od orální kultury k psanému slovu a kdy si uvědomilo jeho moc.

Nakladatelství avizuje vydání další Sepúlvedovy knihy Deník sentimentálního zabijáka již na tento rok. Budeme tak moci porovnat, z jaké části je autorův věhlas podmíněn úspěchem první knihy a do jisté míry módním zájmem o ekologickou tematikou a to proto, že ohlasy na jeho následující prózy se dělí do dvou odlišných skupin: na kladné a na záporné. Pro ty první představuje schopného spisovatele, který umí prostým a srozumitelným jazykem zachytit aktuální problematiku. Pro druhé je pak komerčním autorem snadno čitelných a dobře se prodávajících příběhů. V zásadě tak zaznívají připomínky, které doprovázejí i tvorbu dalšího současného autora podílejícího se na vlně znovuobnoveného zájmu o latinskoamerickou literaturu – Paolo Coelha. Nám pro přiklonění se k některému z těchto tvrzení nám zatím nezbývá než vyčkat.

25. ledna 2001 (pro Tvar)


Připomínky zasílejte na pkotrla@gmail.com, příspěvky nelze přetiskovat bez vědomí autora.



Přečtěte si, co píšu na blogu:

Boží mlat Jana Dadáka v Poetickém klubu (přidáno 22. 03. 2024)

Jsem tma. Duběnkový inkoust, edice 2024 (přidáno 18. 03. 2024)

Duběnky ve varu (přidáno 15. 03. 2024)

Něco s Liborem společně chystáme… (přidáno 12. 03. 2024)

Milan Ohnisko (přidáno 18. 02. 2024)



[kotrla.com] [seznam recenzí] [pak - blog ] [nakladatelství klenov] [sloupky pro host] [časopis texty] [fotografie] [scriptorium] [aluze]