Peter Ustinov: Dezinformátor (Praha: Garamond 2000)

Dvě povídky o hrdinech?

Peter Ustinov je nejenom britským hercem oceněným dvěma Oskary, ale také dramatikem a prozaikem. Až dosud jsme se mohli seznámit s jeho dramaty a do češtiny měli převedeny dvě novely Schusspeitel veliký a Starý pán a Mr. Smith. Tento výčet nyní doplnila dvojice povídek, které v překladu Kamily Panešové vydalo nakladatelství Garamond.

První povídka Dezinformátor, která zároveň dala svazečku jméno, je příběhem stárnoucího Hilaryho Glaspa, jinak agenta britské tajné služby ve výslužbě. Pokud byste však očekávali především příběh nabitý akcí a násilím, budete asi poněkud zklamáni. Glasp rozhodně není žádný James Bond. Celou svou aktivní službu strávil víceméně poklidným způsobem. Přirozená znalost arabštiny získaná již v dětství, neboť shodou okolností se narodil v přeplněné nádražní čekárně kdesi na trase Bejrút - Damašek, mu umožňovala, aby působil jako odborník na Střední východ. Ve svém působení ponejvíce připomínal chytře intrikujícího úředníka a obchodníka s informacemi. Teď je však pouze nudícím se důchodcem na odpočinku, který se chystá sepsat své paměti. Ty, jak doufá, by mohly vzbudit pozornost a zájem o jeho osobu. Televizní zpráva o nevýznamném výbuchu v londýně má však změnit běh událostí. Neváhá a na jejím podkladě stvoří imaginární teroristickou skupinu, se kterou klame jak policii, tak skutečnou organizaci zodpovědnou za atentát. Postupně se však sám zaplétá do konstrukce své hříčky víc a víc, až se sám stává účastníkem a jednou z možných obětí. Ale raději než by, po vzoru svých bývalých vysloužilých kolegů, rezignoval a vyhledal si tichou skrýš v ústraní, sedá za psací stůl a začíná psát novou kapitolu knihy ze života odposlouchávače. Možná tu nejzajímavější.

Druhou polovinu svazku tvoří povídka Nos stokrát jinak, ve které je hlavní hrdinka obdařena příliš výrazným nosem a společensky příliš dokonalými rodiči. Nos představuje rodové dědictví kavkazských předků. Po vzoru mnoha jiných se rozhodne k jeho chirurgické úpravě a ke změně svého vzhledu. Postupně však zjišťuje, že kosmetický zásah vlastně nic nevyřešil a že geny a osud stejně nelze oklamat. Spíše něž o věrohodnou zápletku se však jedná o statisticky možnou hříčku.

Ustinovovy povídky představují příjemné a inteligentní osvěžení. Jsou napsány s ironickým humorem a odstupem, který se sice obrací proti hlavním hrdinům, ale nezesměšňuje je. Spíše navozuje pocit pochopení pro jejich osobní tragédie. Nám však nezbývá než se nad nimi pousmát. Je v nich zachyceno cosi z reality, cosi, nad čímž jsme se sami možná přestali pozastavovat a co jsme již sami přestali vnímat. Ať už je to moc médií nebo kult všeobecně unifikované a prefabrikované krásy. Přesto nezbývá než konstatovat, že ani toto autorovo dílo nezpůsobí posun v jeho přijímání. I nadále bude v povědomí považován spíše za herce a až poté za spisovatele.

(21. února 2001; pro Tvar)