Paolo Coelho: Ďábel a slečna Chantal (Praha: Argo 2001)

Pohádka před spaním

Potvrzením skutečnosti, že Paolo Coelho patří i na českém knižním trhu k autorům bestsellerů, je rychlost, se kterou nakladatelství Argo čtenářům předložilo jeho vloni dopsanou a poprvé vydanou knihu. Ďábel a slečna Chantal je závěrečným svazkem autorovy trilogie s postavami žen v hlavních rolích a navazuje tak na knihy U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Veronika se rozhodla zemřít. Překladu se tentokrát zhostila dvojice Marie Havlíková a Pavla Lidmilová.

Podobně jako u všech předchozích Coelhových knih i zde se setkáváme s příběhem alegorickým a obecným. Do venkovského zapadákova, stranou všeho dění, přijíždí tajuplný cizinec, který se zde ubytuje pod smyšleným jménem. Svým vypravěčským uměním a rozporuplnými historkami dokáže postupně upoutat celou vesnici. Cíl jeho návštěvy je však veskrze ďábelský, aspoň dle autora. V okolních lesích ukryje značně velký zlatý poklad a zároveň s předložením jistých podmínek s touto skutečností seznámí slečnu Chantal, na kterou shodou okolností při této činnosti narazí. Že je do těchto událostí vtažena právě ona, je pak pouhou hrou osudu. A tak je recepční a servírka z hotelu, a jinak též nejmladší obyvatelka vesnice, postavena před důležité rozhodnutí. Má svým spoluobčanům sdělit cizincovu nabídku a podmínku, že zlato bude jejich, pokud spáchají zločin a do sedmi dnů se v tomto poklidném místě objeví mrtvola?

Chantal stráví tři neklidné noci, za kterých svádí boj především sama se sebou. Nakonec však s touto nabídkou vesnici seznámí, s důvěrou, že přece jenom žije ve společnosti poctivých a slušných lidí. Sleduje první rozpaky, se kterými vesničané zprávu přijímají, rostoucí nevraživost vůči ní, a nakonec i zrání plánu, ve kterém se rozhodnou pro dobro vesnice a prospěch všech obětovat starou a všemi postradatelnou vdovu Bertu. K vrcholům knihy patří právě scéna, kdy se toto má uskutečnit. Popravčí četa, tvořená všemi muži vesnice omámenou Bertu odnáší na jedno z mála významnějších míst v okolí, na starodávné keltské obětiště. Ale cesta k dobru nemůže vést skrze zlo. Zvláště ne v knihách Paolo Coelha. Pro jeho pravidelné čtenáře asi nebude proto překvapením, že tento čin nakonec nebude vykonán. Kniha tak může skončit katarzí hlavních hrdinů a příběh vyústit v konec takřka pohádkový a se silným mravním ponaučením a poselstvím. A právě zde bych spatřoval největší úskalí knihy. Zkušenější čtenář dokáže již po několika desítkách stran v hrubých rysech snadno odhadnout jak role jednotlivých postavy, tak i samotné vyústění vyprávění. A tak jenom čeká a čte dál, aby věděl, jak si s tím vším autor poradí.

Bylo by však asi přílišným zjednodušením redukovat celou knihu na pouhý symbolický zápas dobra a zla. Příběh je samozřejmě tímto prosycen, zcela určitě je v něm manifestováno poselství dobra. Možná je to pohádka, přinejmenším je však umně a čtivě napsaná a věrna autorově tvůrčí linii i jeho dávným sympatiím k hnutí hippies. Doufejme, že snad další knihou nás Coelho dokáže překvapit a překonat některé stále zřetelnější stereotypy, které jej posouvají stále blíž k autorům spotřebního čtiva. Ale na druhou stranu, kdo z nás nemá rád večerníčky.