Bohuš Balajka: Už se tam nevrátím (Praha a Litomyšl: Paseka 2001)

Do zaniklého času

Zdá se, že jsou knihy, které kolem nás procházejí takřka bez povšimnutí. Patří mezi ně i autobiografické vyprávění Bohuše Balajky Už se tam nevrátím (Paseka 2001), autora, který je širší veřejnosti znám především jako hlavní tvůrce dvoudílných Přehledných dějin literatury.

Posmrtně vydaný text se vrací do doby autorova dětství, na rodné Valašsko. Balajka, jinak rodák z Prštného u Zlína, přidává jedno sklíčko do mozaiky zaniklého času. Ze starého Valašska zbylo do současnosti již jen pár dřevěných chalup, málo pravého a hodně falešného folklóru, něco nářečních výrazů. Tento často zprofanovaný mediální obraz prudce kontrastuje s Balajkovým civilním popisem.

V autorově vyprávění ožívá vzpomínka na příměstskou vesnici s návsí, potokem, kamenným křížem, smutečními vrbami, zde nazvanou Přílepy. Jako všude jinde i tady mezi kluky ze sousedních vesnic panuje neustálá rivalita. Fandí se místním fotbalovým oddílům. Život vesnice má ještě svůj řád, vše plyne v dosud poklidném ovzduší první republiky. Pan farář kráčí v čele procesí, holič onduluje dámám hlavy, koně přešlapují v stáji. Tato atmosféra má však být vystřídána pohnutými poměry předválečnými a následnou mobilizací. Obdobím, které pro autora představuje symbolický konec dětství. Ne náhodou se už samotným názvem próza hlásí k Halasovu Já se tam vrátím... a tvoří tak jeho poněkud rozsáhlejší a méně poetický pandán. Halasův text vznikl v roce 1939, v roce, kdy Balajkovo vyprávění končí. Autor si v epilogu uvědomuje, že příkrov minulosti nelze překonat. Kraj jeho kořenů a dětství prošel mnoha nenávratnými změnami a je jiný, než ten, který uchovává ve svých vzpomínkách. Nezbývá mu, než si ho uchovat ve své paměti a v lehce nostalgickém tónu se s ním rozloučit.

Kniha může mít pro určitý okruh čtenářů informativní charakter. Zcela jistě dokresluje portrét Bohuše Balajky z dosud neznámého úhlu. Co snad knize chybí, je výraznější příběh, který by vyprávění držel pohromadě, ale který ten u tohoto typu literatury bývá přítomen zřídka. Vzpomínky na šťastnou dobu dětství patří k poměrně častým námětům, a tak ty Balajkovy se řadí po bok mnoha jiných. Nic víc, nic míň.

A na závěr snad jen jednu malou poznámku. Co mne na této vzpomínkové knize zaráželo, je přímá řeč promlouvajících postav. Po celou dobu jsem se nemohl zbavit dojmu, že takto jsem nikoho na vesnici mluvit neslyšel. Ale snad je to jen můj subjektivní pocit, který podpořila absence, v tomto kraji obvyklých a dosud užívaných, nářečních výrazů a který rodák odjinud vnímat nebude.